U startovací čáry jich přešlapovala celá řada. Nyní už nastává hotová strkanice. Kandidáti jeden po druhém oznamují svůj záměr se ucházet o post hlavy státu. Čas běží a agitace nepočká. První kolo volby může být už kdykoli po 7. lednu 2013.

Je před námi rok ve znamení prezidentské kampaně. Jednotliví kandidáti zaplaví všechna média, budou objíždět města i vesnice, dávat rozhovory a vysvětlovat své názory. Jak čas poběží, kampaň bude houstnout. Zajisté se objeví různé kompromitující informace, zaručené zprávy o tom, kdo komu platí prezidentskou kampaň, a určitě se dočkáme i nějakého toho ostouzejícího billboardu.  

Vzhledem k tomu, že už před posledními prezidentskými volbami jsme byli svědky regulérní kampaně a Jan Švejnar několik měsíců okupoval česká média, je pravděpodobné, že při přímé volbě budeme jednotlivými kandidáty doslova zahlceni. Bude jich hned několik a vzhledem k tomu, že půjde o osobnosti, které se do kampaně vloží více než naplno, dá se čekat, že Česká republika nebude mluvit o ničem jiném než o volbě prezidenta. Bude to takové národní běsnění. Nedivil bych se, kdyby to českou veřejnost naprosto strhlo. Prezident se u nás těší skoro až nábožné úctě a chvíle, kdy ho poprvé v české historii budou volit občané, se určitě bude velmi prožívat.  

Je logické, že čím více volbou hlavy státu bude žít celá republika, čím více se bude řešit, koho si má lid zvolit, tím větší očekávání bude veřejnost do nového prezidenta vkládat. Nebude se totiž jednat o výběr nějakého obyčejného politika. Bude to volba prvního prezidenta, který usedne do čela států přímo z vůle lidu. Po mnoha a mnoha letech, kdy si lid přímou volbu přál, politici mu ji slibovali, ale realizace této touhy se stále odkládala, nastal čas, kdy se lid konečně dočkal. Politika, který se u nás už tradičně těší velké oblibě, si zvolí sami občané. Navíc k tomu dojde ve chvíli, kdy popularita Poslanecké sněmovny je na historických minimech a kdy většina obyvatel je z politiky více než znechucena. Také je potřeba dodat, že výběr hlavy státu bude mít určitě větší účast než volby do Poslanecké sněmovny a prezidenta ve druhém kole zvolí většina voličů. Za vítězným kandidátem tak s největší pravděpodobností bude stát větší počet občanů než za jakoukoli vládou.  

Z toho plyne, že do přímo voleného prezidenta se budou vkládat velké naděje. Především se bude očekávat, že se stane jistou protiváhou ke špinavé a zkorumpované české politice. Občané si do něj budou projektovat svoji touhu po jejím očištění. S prezidentem nebudou volit pouhého ceremoniáře či někoho, kdo má náš stát především reprezentovat, protože vládnout má přece vláda. K prezidentské volbě budou přistupovat jako k volbě někoho, kdo ztělesňuje vůli lidu a kdo má zjednat nápravu v řízení našeho státu. Možná tyto touhy nebudou vyjadřovat explicitně, ale v jejich podvědomí budou přítomné. Nemá přece smysl, aby si občané přímo volili jen nějakou figurku. Proč by si ho pak měli vybírat sami?  

Tohle všechno bude hrát velkou roli, až se nový prezident ujme svého úřadu. Sice bude záležet na tom, jak moc silná a vyhraněná osobnost se jím stane. Je rozdíl, zda to bude Miloš Zeman, Tomio Okamura, Jana Bobošíková anebo Jan Švejnar či Miroslava Němcová. Na druhou stranu očekávání občanů a aura prezidentského postu mohou udělat silným a svéhlavým i někoho, kdo se zdál být umírněným a rozumným.  

Snadno můžeme domyslet, co bude následovat. Jednou zvolený prezident bude chtít ve svém úřadě zůstat i ve druhém funkčním období, proto se bude snažit zavděčit svým voličům – bude chtít splnit program, pro který byl zvolen. Je pravděpodobné, že v zápalu prezidentské kampaně kandidáti občanům naslibují hory doly bez ohledu na to, zda to může prezident v parlamentní republice prosadit. Prezident typu Miloše Zemana bude o realizaci svého programu jistě usilovat s velkou chutí, odhodláním a navíc velkým politickým talentem. Méně výrazné osobnosti se o to ale budou muset snažit rovněž.   

Výsledkem bude prezident, který se bude plést vládě do vládnutí, a vláda si to buď nechá líbit a naše parlamentní republika se bude postupně měnit v prezidentskou, anebo tomu bude čelit, a v tom případě může docházet k ostrým konfliktům, kdy za slabší konec bude tahat vláda. Z té jsou u nás všichni otráveni, popularitu má mizivou a její legitimita se té prezidentské bude jen těžko rovnat. Pravý šrumec nastane ve chvíli, kdy se prezidentem stane někdo, kdo bude chtít lidu vyjít vstříc v jeho touze po vládě silné ruky. Nedělejme si iluze, že nikoho takového mezi současnými kandidáty nenajdeme.  

Jak se ale rizikům přímé volby vyhnout? Samozřejmě nejlepší cestou by bylo ji nezavádět. Na to už je ale bohužel pozdě. Druhým řešením je doufat, že si zvolíme někoho, kdo nepodlehne tlaku lidu i svého vlastního ega a bude pouhý ceremoniář. Taková odpověď je ale nedostatečná. Jediná naděje se skrývá v tom, že občané nevloží svůj osud a naděje do osoby, kterou pošlou do čela státu, ale že už konečně pochopí, že republika může fungovat pouze ve chvíli, kdy se občané více než na své politiky spoléhají sami na sebe. Dokud si každý z nás nepřipustí, že občanské povinnosti nekončí s chozením k volbám, ale že zahrnují mnohem širší a aktivnější zájem o chod státu, stále hrozí, že vláda lidu bude pouhým pozlátkem, za kterým se skrývá jeho skutečná bezmoc. Za tu si ale vždycky můžeme do velké míry sami.

Vyšlo na rozhlas.cz Publikováno se souhlasem vydavatele.