V první části jsme se dostali do doby zhruba rok před „listopadem“, kdy byl mladý právník ke svému překvapení a za podivných okolností pozván ke stáži do Spojených států. Vše bylo o to záhadnější, že studium v zemi největšího nepřítele sovětského režimu se uskutečnilo navzdory naše tehdejší tajné službě, československé Státní bezpečnosti, která se nejprve neúspěšně pokusila mladého muže naverbovat, a pak pravděpodobně i zavraždit.

Stanete se ministrem...

Počátkem ledna 1989 jsem přistál ve Washingtonu. Přijel mi naproti mercedes ve zlaté metalíze a černý šofér mi zdvořile otevíral dveře, kterými jsem o holi protahoval těžký kufr a dvě velké tašky.

„Na podzim se u vás otřese dům. Držte se Dubčeka, nebo o všechno přijdete!“

Na ministerstvu školství mne vlídně přijala paní Eugenie Lovecky. Pochválila mne za všechno možné a pak mě šokovala sdělením, kterému jsem nebyl schopen porozumět: „Doma vás čekají velké změny a vy se stanete nejméně ministrem školství.“ Předali mně šeky na 22. 825 USD a nabádali, abych neutrácel, že je to na devět měsíců. Jen nájem v místnůstce o 4 metry čtvereční činil měsíčně přes 900 dolarů.

„Parkerova škola práva“, z našeho pohledu právnická fakulta, byla už na první pohled zvláštní. Jde o „věžák“, ze tří čtvrtin vyplněný knihami. V přízemních podlažích byly již tehdy počítačové terminály, jejichž prostřednictvím si student k zadanému tématu vyhledal snad všechny existující prameny. Pokud byly k dispozici v budově, dozvěděl se, ve kterém patře, místnosti a regálu si je může vyzvednout. A buď se s nimi posadil ke stolku, nebo si z nich mohl u některé z kopírek pořídit kopii. Knihu pak vrátil, neboť by se jinak z budovy nedostal.

Tyto služby byly placené a měsíčně jsem za ně vydal přinejmenším tolik, jako za nájem.

A velice rád, neboť k dizertaci, a předtím k rigorózům a diplomkám, jsem využíval všechno, co jsem snad už od svých patnácti let shromažďoval od spřízněných duší v několika pražských antikvariátech. Jak mohu doložit skříní naplněnou často i celými kopiemi originálů, trávil jsem ve škole čas od rána do večera. Bylo to jako v říši hojnosti. Co neměli v budově, to mi obstarali třeba i z Evropy…

Odmítnutý „honorář“

S „Parker School of Law“ je stavebně propojena budova „School of International Affairs“, tedy „Školou mezinárodních vztahů“.

Columbijská „Práva“ jsou zaměřena k mezinárodnímu právu a „mezinárodní věci“ tak nejsou „od věci“… Po příjezdu do New Yorku mne přijal děkan prof. Murphy a předal mi pozvánku právě do zmíněné fakulty.

Vchodový sál „School of International Affairs“, jejíž zkratku „SIA“ občas někdo na fasádě budovy přemaloval na „CIA“ (tak jako práva - LAW na JEW …) obsahoval zajímavý rozcestník. „Center for the Study of Human Rights“, „Center for the Study of Soviet Union“, „Center for the Study of Eastern Europe“, Averal Harrimann Institut, v němž působil Zbygniew Brzezinski a další významní lidé. Logicky jsem byl očekáván v „Center for the Study of Eastern Europe“. Hned mi nabídli, že mohu psát o čemkoli, co se týká Československa.

Vybavil jsem si ARO, berle a matku jako rukojmí estébáků. Zároveň fakt, že se mi blíží čtyřicítka, mám sice dva doktoráty a jsem kandidát věd, ale stále nic neumím, a zde mám možnost za pár měsíců objevit tolik nových informací k tématu, jímž se od studií zabývám. Doma pomůžu, když se vrátím a budu šířit poznatky, které z této stáže ještě na mnoho let vytěžím. Nikoli, že napíšu cosi „odvážného“ o režimu, tak jako si to až na výjimky myslí všichni. Proto jsem nabídku odmítl, přestože byla spojena s velmi příjemným finančním honorářem.

Vyděračská agenda

Měl jsem se dostavit k výkonnému řediteli oddělení právních studií prof. Vratislavu Pěchotovi. Byl to dvoumetrový hromotluk, tuším, že původem z Hané. Neprojevoval emoce, ale jak jsem se mohl přesvědčit, uměl nejenom soucítit, ale i účinně a promptně pomoci. Jak jsem později zjistil, jeho manželka trpěla roztroušenou sklerózou, bez pomoci mohla jen ležet. Když jsem byl u nich poprvé, nestačil jsem se panu profesorovi obdivovat. Jestliže jeho paní něco potřebovala, přerušil hovor, vzal ji do náruče a odnesl, kam potřebovala, pomáhal jí najíst apod. Přitom se ještě staral o jejich dospívajícího syna a dceru. Snad to souviselo s tím, že býval vojákem, později diplomatem v čs. misi při OSN v New Yorku, a jak mi v albu i jiných písemnostech ukazoval, na čas (mj. v roce 1968 době dramatického jednání se sověty v Čierné) i poradcem prezidenta Svobody.

Tuším, že mu v roce 1973 nabídli, aby se jako dubčekovec i s rodinou vystěhoval. Což učinil. Když mu známí z OSN nabídli práci v jejím aparátu, přistěhoval se do sousedního New Jersey. A díky pomoci známého internacionalisty, tehdy již i šéfa vládního výboru USA pro lidská práva, profesora Lousie Henkina, působícího na Columbijské univerzitě, přešel na Parker School of Law. Podílel se na vzniku proslulé práce „International Law“ a přispěl myšlenkou „vydírat“ Sověty prostřednictvím agendy lidských práv. Strádal steskem po vlasti, a snad i proto jsme se často setkávali a povídali si. Ne však o politice. Hned v počátku mne upozornil, že si umí představit, čím jsem asi musel před odjezdem projít, a že mi to nebude činit ještě těžší.

Věštba, nebo znalost?

Na jaře 1989 nastal mírný posun: Před symbolem Columbie, Low Memorial Library, se na obřích stožárech vedle americké objevila i vlajka sovětská. Vypukl měsíc americko-sovětského přátelství. To snad ne, ulevoval jsem si Pěchotovi, na podzim se vrátím, a v listopadu to budu muset snášet znovu.

Dozvěděl jsem se, že na Columbii přibude Gorbačovovo „alter ego“, druhý nejmocnější muž SSSR, tajemník pro ideologii ÚV KSSS, Alexander Jakovlev. „Snad tu také nebude stážovat?“, zažertoval jsem. „Tady se budou projednávat změny, které přijdou“, ukazoval směrem na SIA. „Tady?“ žasl jsem.

Nedlouho na to jsem obdržel pozvánku na setkání s americkým velvyslancem v Moskvě Matlockem, jenž se rovněž usadil na Columbii. A aby toho nebylo málo, když jsem se na ubytovně večer uvelebil v Main Lounge, jak se honosně označuje zdejší čítárna, vyrušil mne z klidu bývalý prezident Ford. I ten se zúčastnil onoho setkání „o změnách“ a zřejmě na okamžik zabloudil. Když na to přišel, podal mi ruku, ale dříve než cokoli stačil říci, chlapík z ochranky jej už dirigoval jinam.

Na setkání s Matlockem jsem nebyl sám, ale se skupinkou stážistů z Columbie. Ve svém proslovu velebil americký, respeptive západní systém a oznámil nám, že musí zvítězit na celém světě. Pak se stočil k vývoji v Sovětském svazu. Připomněl zásah policie proti demonstrantům v Praze z počátku roku. V sovětských satelitech by prý brzy mělo nastat stejné uvolnění, jakého si začínají užívat v SSSR. Na mojí výzvu, co vzkáže Čechoslovákům, připomněl předválečnou demokracii a připojil věšteckou prognózu, že se k ní Češi brzy vrátí. Moc jsem mu nevěřil.

Hledání „vyvoleného“

Pěchota se mne později ptal, zda jsem se zúčastnil schůzky s Matlockem a hned mi doporučoval další. Žertoval jsem, že se o tom dozví Jakovlevovi tajní, kteří jej v Americe střeží. „Jej už dávno hlídat nemusí, tady se ví, že je to jejich člověk.“ Chtěl jsem to vysvětlit, ale Pěchota mi pohyby hlavou a pohledy do všech koutů místnosti dal najevo, že musí mlčet.

Zato mne důrazně pozval na kolokvium, které se konalo mimo budovu, na kterém se diskutoval vztah Gorbačova k Československu. „Budou tam Luersovi, musíte přijít!“ A krátce před zahájením kolokvia mne s tomuto bývalému velvyslanci USA v ČSSR a  jeho choti Wendy představil.

„Vendula“, jak jí Pěchota familiárně jmenoval, měla kupodivu na kolokviu hlavní slovo. Hovořila v tom smyslu, aby Amerika na Gorbačova nespěchala, dokud se v Československu nenalezne někdo vhodný, na koho by mohla přejít moc. Dokud nestáhne vojáky, jeho perestrojce lhostejní Češi neuvěří. KSČ není jako v roce 1968 rozdělena na konzervativce a progresivisty. Mezi nimi byl zřejmý rozdíl, ale jaký je mezi Husákem a Štrougalem?

Pěchota mě vybídl, abych se přihlásil o slovo. Pochopil jsem, proč mu záleželo na mé účasti. Odmítl jsem a při první pauze odešel.

Odkud věděli: „Na podzim se to stane...“

Několik dnů jsme spolu mluvili jen stručně a debatě o politice jsme se důsledně vyhýbali. Česká knihovnice Alena se ptala, zda jsme se nepohádali, a sdělila mi, že máme za Pěchotou přijít. Alena emigrovala po srpnu 68 a stejně jako Pěchota se na Columbii dostala z aparátu OSN. Blížila se důchodu a optimismem rozhodně nehýřila. Pěchota nás přijal v dobré náladě a se slovy, že už je rozhodnuto.

„Co?“, zeptala se Alena.

„U nás, doma, vrátí se to tam, jak to bylo.“

„Jako v osmašedesátým?“ zajímala se.

„Ne, k První republice, prostě klasicky... jako tady…“

Pak se otočil na mne a až hrozivě mi řekl větu, na kterou jsem nezapomněl:

„Na podzim se u vás otřese dům. Držte se Dubčeka, nebo o všechno přijdete!“

(Dokončení příště)

Publikováno se souhlasem vydavatele.