Dnes se již skoro zapomnělo na skutečnost, že mladá Československá republika pomohla několika tisícům obyvatel někdejšího Ruského impéria najít u nás domov, zaměstnání o obohatit kulturní i náboženský život.

Důstojnou akci připravili kozáci z Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska a zaštítili ji poslankyně a poslanci parlamentu ČR. Byla příležitostí setkání potomků ruské emigrace, historiků i zástupců pravoslavné církve.

19. listopadu mě na setkání, nazvaném „T. G. Masaryk a 100. výročí Ruské akce pomoci“, zvláště zaujaly následující příspěvky. Ten první přednesl profesionální historik Marek Vařeka z Masarykova muzea v Hodoníně. Vybral si nelehké téma – přiblížit posluchačům vše, co se událo ještě před příchodem tzv. Bílé emigrace v rámci carského Ruska, Rakousko-Uherska, ale též Francie i Anglie a především na bojištích první světové války. Jeho řeč byla svižná a proložená řadou snímků, takže zaujala každého posluchače v pozdně renesančních prostorách sněmovny.

Druhý příspěvek, který chci připomenout, přednesla Irina Šulc. Nadějná doktorandka historie Univerzity Karlovy prezentovala hojné množství písemností spojených s konkrétními osobami emigrace uložených ve Státním oblastním archivu v Praze. Fascinující bylo slyšet o Ruském muzeu emigrace, které sídlilo na zámku Zbraslav ve 30. letech 20. století díky podpoře prezidenta T. G. Masaryka a rodiny Bartoňů z Dobenína. Tím se historička okrajově dotkla tématu, které mě nejvíce zajímalo, ale bohužel se na konferenci nerozvinulo – tématu ruského umění, které se do Československa dostalo díky ruským emigrantům. V úzkých odborných kruzích sice panuje povědomí o existenci Ruského kulturně historického muzea, o Sbírce Slovanského ústavu v Praze (založeného N. L. Okuněvem), o významu pražských výstav B. Grigorjeva (1926) nebo F. Maljavina (1933) popř. o Karáskově galerii; laické veřejnosti jsou ale tyto působivé příběhy vesměs neznámé.

Proto si toto téma v budoucnu zaslouží samostatné setkání, aby byl náležitě zhodnocený příspěvek T. G. Masaryka k obohacení nejenom sbírek Pražského hradu a státní podpory k získání ruského umění. Obrazy od I. K. Ajvazovského, I. J. Repina, I. I. Šiškina, K. A. Korovina a dalších přeci spoluvytvářejí s ostatními uměleckými a uměleckořemeslnými díly ruského původu „náš kulturní svět“ a nelze je z hlubokého prožitku vytěsnit.

Jako třetí referát uvádím příspěvek docenta Antonína Staňka. Původně jsem od pedagoga a ministra kultury čekal formálně uhlazené, ale nudné slovní cvičení, jak je mnohdy slýcháme od politiků. Ale Antonín Staněk překvapil způsobem přednesu z patra, srozumitelností sdělení a dokonce dialogem s posluchačem. Hlouběji se zamyslel nad tím, v čem vlastně spočívá přínos Ruské akce pomoci. A všechny účastníky mezinárodního setkání zaujal průzračně křišťálovými myšlenkami, že Československo ani Českou republiku není možné vinit z xenofobie, jak ukázala v minulosti pomoc Rusům a později i Řekům. A že Akce pomoci byla dobře připravenou, státem řízenou migrací, při níž byli lidé předem vybráni a nepřicházeli nahodile. Byla to republika, která jasně určila pravidla hry a pozvala jen ty, kteří něco uměli a dali naději k obohacení kultury, ekonomiky a náboženství i sžití se s domácím prostředím. Dlouho jsem neslyšel tak kultivované sdělení o poučení se z minulosti pro budoucnost.

Téma ruských emigrantů a exulantů je přirozeně mnohem širší. Neobjevili se zde náhle za první republiky. Zvláště Morava, s nimi měla dobrou zkušenosti již v době první světové války. Mám na mysli zajatce pracující v zemědělství. Stejně tak mohou kozáci hrdě vyprávět staré příběhy z časů velkých přesunů armád v rámci napoleonských válek. Je dobré si to připomenout zvláště při nadcházející vzpomínce na bitvu u Slavkova (2. prosince 1805).

V rámci ustrnulého česko-ruského dialogu byla konference v Parlamentu ČR pěkným příkladem možností, které se nabízejí k oživení vzájemných vztahů.

Jaroslav SOJKA, historik umění