V Hamburku v roce 1970, na univerzitním shromáždění mých tehdejších spolustudentů, kteří VĚDĚLI, že nalevo je správně, vyšvihl během diskuse svou objemnou postavu na pódium, otočil se přes rameno k publiku a řekl: „Tady je vlevo“, zvedl pak pravou a dodal, „tady je vpravo“. Pak se otočil k publiku čelem, zafuněl, a řekl: „A teď je to obráceně“. Odešel si pak zas sednout.

Po čtyřiceti letech jsem zpět v zemi, kde dnes hodně lidí VÍ, že napravo je správně. A Gríša Laub už je pod drnem, takže o této manipulující jazykové libůstce musím promluvit já.

Tak tedy: Naše česká pravice jsou – s malými (knížecími) výjimkami – bývalí svazáci, tedy levice. Teď je jim ovšem dovoleno nazývat se pravicí. Pokud je někdo pravice křesťanská, tak mohl být (během rané části svazácké biografie ostatní pravice) i disidentem či disidentkou. Disidenty byli ovšem i bývalí komunisté, kteří prohlédli. Zastydlá část dnešní politické scény, komunisté, svými činy v historii sice mohli být levicí, ale čím jsou dnes?

Mají štěstí, že jsou vůbec něčím a jsou vlastně takovou organizací k leštění hloupé biografie svých členů. Komunisté zavírali opravdové sociální demokraty do vězení, stejně jako je zavírali před tím nacisté, kteří však zavírali i komunisty. Snad podle nacistů dnes opět „novinářská smečka“ háže oba politické směry do jednoho pytle. K tomu však existují i neopravdoví sociální demokraté, jak dokázali Zeman a Paroubek. Složité, že ano?

Dnešní sociální demokracie, jejíž poctivá část byla pro komunisty krátce po válce pravicí - a později ji někteří, kteří u komunistů chtěli přežít, nazývali „pravicovou úchylkou“ - moc neví kde stojí. A Zelenáči jsou podle novinářského stereotypu levicí, i když se v Evropě vymezovali především proti sociálním demokratům. Dávný hesenský ministerský předseda Holger Börner, sám sociální demokrat, je chtěl z parlamentu vypráskat pokrývačskou latí. Pak s nimi ovšem vytvořil koalici.

To, kde kdo seděl v parlamentu před dvěma sty lety, nemá dnes zkrátka žádnou analytickou hodnotu. Je to humorná historie. Mezi americkými republikány a demokraty se „levost“ či „pravost“ za těch 200 let asi dvakrát prohodila. O politice toto označení nevypovídá nic. Škrtněme ho a podávejme zpravodajství o opravdových programech stran. A nezapomínejme na historické pozadí, které nám řekne, kdo je kde, buď z věcných důvodů nebo kvůli kariéře. Anebo taky kvůli možnosti nahrabat si.

Nálepkování na „levici“ a „pravici“ otupuje schopnost médií podat opravdové informace. Kdo si s těmito pojmy vystačí, ten se musí ještě přiučit. Tyto pojmy chápu jako dudlík, a ten v životě posléze odložíme. Dudlík ječící nemluvně uklidní, ale svět mu nevysvětlí. A nechceme přeci opakovat chyby mých spolustudentů z roku 1970 v Hamburku, či hloupých nadšenců roku 1948 u nás, kteří se na tomto dudlíku nechali utáhnout opravdovými zločinci. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.