Jsem důchodce s průměrnou výší důchodu a to mě nutí zamyslet se nad tím, proč se stacionáře a jim podobné organizace (charity, nadace atd.) obrací na řadové občany včetně důchodců s žádostí o příspěvek na zdravotně postižené, převážně děti. Nemám nic proti dobročinnosti nebo příspěvkům pro tyto účely, ale vidím zde problém. S touto organizací jsem totiž neměl žádný kontakt, proto by mě zajímalo, jak se tato organizace dozvěděla mé osobní údaje, tj. jméno a adresu, potažmo jak funguje dodržování Zákona o zpracování osobních údajů.

Také se domnívám, že stacionář stejně jako jemu podobné organizace se nejčastěji, ne-li výhradně, obracejí na řadové občany, mezi nimi i na většinou ne zrovna bohaté důchodce. Nejde mi o ty peníze, o které jsem požádán jako o podporu pro nemocné dítě, jde mi o to, že mezi námi občany panuje krajní nerovnost jak co do příjmů (včetně důchodů), tak do hmotných majetků a statků apod. Nepochybuji, že mnoho důchodců se nechá citově obměkčit a ze svého skromného důchodu nějakou tou „pětkou“ přispěje. Je-li nás důchodců přes dva miliony, pak kdyby každý přispěl jen jednou korunou, bude ta částka vyšší než dva miliony korun. To by už jistě stacionáři významně pomohlo danému účelu. Jenže.

Parlament ČR prezentuje 200 poslanců a 81 senátorů s průměrným platem 120 tisíc korun (?), což činí roční příjem zhruba či odhadem nějakých 168 tisíc korun. Průměrný důchod činí zhruba 14 500 korun za měsíc, za rok to činí 174 tisíc, tedy jen o něco málo víc, než činí průměrný měsíční plat poslance či senátora. Zajímalo by mě, kolik našich politiků v Parlamentu ČR bylo osloveno, resp. kolik oni individuálně přispěli (zda vůbec) na podobné záležitosti. Totéž platí o celé řadě dalších politiků mimo tento orgán. Čestnou výjimku, pokud je mi známo, dělá Andrej Babiš, který celý svůj plat dává na tyto účely. Totéž platí o prezidentu Miloši Zemanovi, ten také část svých příjmů každý měsíc dává na charitativní účely. Nicméně.

V České republice máme mnoho miliardářů, ještě stý v pořadí má majetek v hodnotě 1,5 miliardy korun. Těchto celkem sto miliardářů má majetek v celkové hodnotě zhruba 1,264 bilionu korun. Nevím, kolik je potřeba peněz na postiženého chlapce v případě mé žádosti, ale i kdyby to byly jen dva či tři miliony, co to je třeba jen proti majetku v pořadí stého miliardáře s 1,5 miliardou? Kdyby každý z miliardářů daroval na tento účel „obyčejný“ milion, byl by to stejně významný počin, jako kdyby důchodce dal výše zmíněnou jednu korunu. Leč dal či dá někdo z těch sta miliardářů ten milion? Kdyby ano, sešlo by se sto milionů, což by některým z potřebných dobročinných organizací jistě na dlouhá léta „vytrhlo trn z paty“, jak se říká.

Nechci nikomu ze stacionáře křivdit, ale zajímalo by mě, kolikrát či jak často a s jakým výsledkem se na „novodobou“ šlechtu obrátili se žádostí o poskytnutí příspěvku. Protože se však obrací na jen obyčejný plebs, resp. „lůzu“, pochybuji, že se o to vůbec pokusili. Mrzí mě to tím víc, že obyčejný člověk, potažmo důchodce, který je požádán o příspění na postižené dítě, si ty peníze musel odpracovat, zatímco miliardáři k nim přišli mnohdy jako slepí k houslím, či lépe řečeno, většina z nich ne vždy zrovna poctivou prací!

Tož asi tak!