Paní Mgr. Valachová přednesla svého času na jednání Poslanecké sněmovny řeč, kterou nazvala Škola není jen tak nějaký barák, ve kterém zmínila věci, které se týkají především problematiky financování školství jako takového. Bohužel v přednesené řeči nepadlo jediné slovo o inkluzi, resp. stavu a výsledcích, které inkluze přinesla. Nejsem nijak blíže seznámen s celkovou problematikou ve školství, jsem důchodce a poslední školu jsem navštívil v roce 1969, protože se však o dění ve společnosti dost zajímám, mám také děti, vnuky atd., nemohu nevidět či neregistrovat, že zavedení inkluze ve školách byl počin, který podle mého názoru nelze nazvat jinak, než jako cílevědomou destrukci procesu vzdělávání ve školách.

Jak jsem zmínil, jsem důchodce (81 let), což znamená, že jsem školu navštěvoval počínaje rokem 1945 a konče cca rokem 1970. To neznamená, že jsem tím ztratil kontakt na školu, protože do školy chodily mé děti, vnuci atd. Srovnám-li úroveň školství, tedy vyučovací metody, výchovné procesy a aspekty, výsledky vzdělání v době do r. 1989, resp. do doby, než se ve školství (a vlastně v celé společnosti), začaly dít věci, které byly pojaty jako transformace společnosti z nevhodných reálíí z dob socialismu, školství po r. 1989 dostalo smrtelnou ránu právě zavedením inkluze do českých škol. Transformace se stala živobytím mnoha politiků, kteří v domnění, že zaváděním „novátorských“ způsobů, resp. praktik, převzatých z tzv. západních vyspělých demokratických států, dosáhnou efektů a (iluzorních) výsledků, které budou hodny slávy, a jejich autorům pak stavění piedestalů. Výsledky tohoto činu jsou nejen žalostné, ale často až katastrofální, autoři a podporovatelé těchto paskvilů by měli být po zásluze oceněni formou (více či méně) slušivých vězeňských tepláků, tvrdého lože, džbánku s vodou a skývou chleba.

Zůstaňme však u školy a inkluze, které jsou předmětem mého pojednání. Jak již bylo řečeno, do škol byla zavedena inkluze, která má vznešený cíl mezi děti vnášet povědomí o rovnoprávnosti, genderismu, zavádění prvků bezrozdílnosti pohlaví, prvky a pochybné tendence LGBT a jiných, morálně destruktivních idiocií. Co však znamená v oficiálním podání inkluzivní vzdělávání?

Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je proces, jehož snahou je nastavení takového systému vzdělávání, které má podporovat rovné šance dětí na vzdělávání. V inkluzivní škole je tedy samozřejmostí heterogenní složení např. třídního kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu. V jedné třídě se spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, děti bez postižení, děti zvláště nadané vedle dětí zaostalých, také děti cizinců a různých etnik nebo např. děti, pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí. Mezi základní principy inkluzivní školy patří: důraz na spolupráci, víra v přirozené vlastnosti dětí učit se, otevřenost k jinakosti, formativní hodnocení.

Provedeme-li vyhodnocení jednotlivých ukazatelů inkluze, jak je výše uvedeno, pak informace o tom, že inkluze je proces, který umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, tj. navštěvovat školu, ideálně v místě jejich bydliště, nejde o žádnou převratnou novinu, neboť toto platilo i v době socialistického školství, resp. v totalitě, kde to bylo naprostou samozřejmostí. Proto se na sídlištích kromě obytných domů stavěly také jesle, školky a jesle, čehož si zřejmě paní Valachová při prosazování inkluze buďto nevšimla, nebo to záměrně ignorovala. Nóvum je však v tom, že je prý „samozřejmostí“ heterogenní složení třídního kolektivu, kde se jedinec, tj. žák, stává objektem individualizovaného (tedy nikoli individuálního) přístupu. Nevím, nakolik to lze považovat za něco zvláštního, protože z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i za komunistů se učitelé, bylo-li třeba, individuálně věnovali slabším žákům. Co však rozhodně neexistovalo, bylo, že mezi rovnoměrně vyspělé žáky nebyli připuštění žáci mentálně, tělesně či zdravotně postižení, stejně jako děti cizinců či různých etnik. Pro ty existovaly zvláštní školy, které byly schopny takové děti speciálně vzdělávat! Ale pokud šlo o děti, pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí, tyto děti nebyly nebyly v žádném případě diskriminovány, ale byly běžně zařazovány mezi normální žáky. A pokud jde o „víru učit se“, sorry, ale myslím, že toho si bylo vědomo každé dítě, které školu navštěvovalo. Jiná věc byla, zda nebo jak školu dítě zvládlo.

Na zavedení heterogenosti kolektivu, tedy třídy, se do značné míry liší názory učitelek a rodičů. Zatímco učitelky, především ve školkách, mají s heterogeností převážně špatné zkušenosti, rodiče se naopak této praktiky dožadují. Ani ne tak ze samého principu, jako spíše z výhod a jisté pohodlnosti v péči a výchově svých ratolestí. Dovolím si uvést příklad, jak heterogenost vnímá v praxi učitelka MŠ, paní Bohunka T., 16 let praxe v MŠ:

„V MŠ mám třídu 2 a půl až 7letých dětí (děti s odloženou školní docházkou). Kapacita třídy je 28 dětí. Těch nejmladších, tříletých (v průběhu roku už dosáhli tří let věku), kteří maximálně vyžadují mou neustálou přítomnost, těch mám 10. Předškoláků, kteří potřebují zase jiný přístup v edukačním procesu, mám 9. Zbytek jsou tzv. středňáci. Ti vyžadují také jiný přístup. Navíc dopoledne, kdy probíhá hlavní výchovně-vzdělávací proces, je učitelka na všechny úplně sama. Až v 10 hodin přichází kolegyně, to se jde ven. Tříleťáky si nemohu dovolit spustit z očí za žádnou cenu - z důvodu bezpečnosti. Když si s předškoláky začneme rozvíjet nějaké téma, malé děti velmi narušují, celkem pochopitelně. Vždy je někdo zanedbáván kvůli někomu. Jsem dosti zkušená kantorka, vyzkoušela jsem několik způsobů, jak na tohle všechno vyzrát. Ale, bohužel, vše marné! Musím být NEUSTÁLE ve střehu, neustále musím něco řešit, vysvětlovat, organizovat, utěšovat, obsluhovat ty mrňousy, a nevidím v tom žádný efekt. Bez ostychu se přiznám, že jsem skutečně nespokojena. Řešením by možná byly snížené stavy dětí ve třídách, ale to je v našem současném školství fantasmagorie.“

Myslím, že takových zkušeností bude mít celá řada učitelek, které buďto nemají možnost se k této problematice vyjádřit, nebo jim to nedovoluje ostych či obava z případných osobních problémů. Toto je ukázka nejnižšího stupně školství a myslím, že o nic lepší situace nebude ani ve školách vyššího stupně. Tam ale mohou být situace mnohem složitější, protože jde již o děti vyspělejší, které již mají svůj rozum a osobní pohled na život. Zvláštností však u tohoto typu vzdělávání je, že v rámci inkluze jsou třídy obsazovány nejen stejně starými žáky ale, jak princip inkluze napovídá, v jedné třídě se spolu vzdělávají (zda to, že se „vzdělávají“ lze tvrdit o všech žácích, je otázka) děti zdravotně postižené i děti bez postižení, děti zvláště nadané, ale také děti zaostalé, děti cizinců a různých etnik nebo např. děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí (rozumí se rodin Romů). Z toho musí být pedagogové, jak se říká, „na větvi“ a „zcela jistě“ nelitují, že se dali na dráhu učitele! Aby toho nebylo málo tak tam, kde jsou ve třídách přítomni žáci naprosto, slušně řečeno hloupí, tam dostanou k dispozici svého individuálního asistenta! No není to paráda, když takový Afghánec, Pákistánec či Syřan neumí slovo česky, pak místo toho, aby s mnoha dalšími se „vzdělával“ v zvláštní (speciální) škole, pro tyto účely vytvořené (jako tomu bylo za v minulém režimu), dostane k dispozici osobního asistenta, kterého platí náš stát z našich daní?

Protože jsem, jak se říká, „stará škola“, dovolím si trochu srovnávat. V době, kdy já jsem chodil do školy, existovaly základní a střední školy, bez zmíněné inkluze a kupodivu to vyhovovalo jako dětem, studentům, tak i pedagogům a celému školství, protože ti, kteří na „standardní“ vzdělávání neměli (míněno předpoklady a že jich nebylo jich málo), byli umisťování do zvláštních (speciálních) škol, kde jim byla věnována patřičná péče nejen po stránce vzdělávání, ale i výchovy, protože to byly často školy internátní, tedy s ubytováním. Rozhodně nelze říct, že by tento způsob vzdělávání, resp. samotného školství neměl dobré výsledky. Naše školství bylo na vysoké úrovni a rozhodně nelze o něm mluvit (snad až na výjimky) jako o školství problematickém. Absolventi zvláštních škol dosáhli takového vzdělání, jaké bylo v jejich osobních možnostech. Je proto na místě se ptát, komu to vadilo, co komu na prosperujícím systému vzdělávání nevyhovovalo ( kromě některých ideologických aspektů, což však nebyla zásadní otázka vzdělávacího systému jako takového). Zavedení inkluze je, resp. bylo naprosto nepochopitelné, neřku-li zcestné a nebudu daleko od pravdy, že to mělo své globální cíle, když náš systém vzdělávání a školství v minulém režimu byl na vysoké úrovni, byl vyhovující a přijatelný jak pedagogům, tak žákům či studentům, o bezproblémovém financování školství a mzdách nemluvě.

Pokud jde o asistenty pro problematické žáky nabízí se otázka, zda bylo provedeno nějaké hloubkové vyhodnocení, případně vypracována analýza účinnosti zavedení tohoto institutu na školách (školkách), jakých výsledků bylo u „potřebných“ žáků dosaženo, zda existence a práce asistentů je adekvátní očekávaným výsledkům a vynaloženým finančním prostředkům na tyto funkce? Jsem přesvědčen, že výsledky (pokud nějaké jsou a jsou pravdivé) nemohou být pozitivní, ani uspokojivé. Pokud nebylo žádné vyhodnocení vypracováno, mělo by být ze strany ministerstva školství zajištěno provedení, aby se zabránilo dalším možným nedostatkům a problémům při vzdělávání a výchově dětí a učinit příslušná opatření k ukončení fungování negativně působící inkluze. Zavést urychlenou inovaci a snad jen kromě některých oprávněných a opodstatněných výjimek vrácení se k systému vzdělávání a výchovy na školách podle již léty osvědčených metod a způsobů, které měly pozitivní výsledky a hlavně obešly se bez trestuhodných experimentů, vyhovovaly jak žákům a studentům, tak i samotným pedagogům a byly významným přínosem v kvalitním vzdělávání dětí a mládeže v tehdejší společnosti!

O úspěšnosti vzdělávání a školství za vlády komunistů nelze ani v nejmenším pochybovat. O tom, že bylo naše školství úspěšné a kvalitní svědčí i vzdělání většiny našich politiků, kteří většinu svých titulů dosáhli v tolik odsuzovaném období vlády komunistů. Mimochodem zatím se nestalo, že by někdo z pravicových politiků (mužů i žen), nositelů VŠ titulů z dob nedávno minulé, „uvědoměle“ vrátil VŠ diplom proto, že jej získali studiem na VŠ v době vlády komunistů (pokud navíc nebyl sám komunista)! Přitom to jsou ti, co byli a jsou hlavními kritiky bývalého školství a propagátory inkluzivního školství.

Inkluze však není jediným vážným problémem našeho školství a vzdělávacího systému, neboť je všeobecně známo, že jsou přepracovávány, resp. překrucovány, metodiky, fakta a skutečnosti zvláště ve vlastivědných, dějepisných a humanitních předmětech. Všechny tyto trendy mají za cíl změnit myšlení mladých lidí včetně dětí, vytěsnit případné vědomosti a skutečnosti z období vlády komunistů a vzdělávání podřídit západní kapitalistické ideologii, dostat dětem a mládeži do povědomí, že jediným správným partnerem a ochráncem jsou pro nás USA (dříve SSSR), největší bezpečí nám poskytuje NATO (dříve VS) a jediným vhodným evropským partnerem je pro nás EU (dříve RVHP)! To jsou trendy a kritéria, které podporují inkluze a lidé, kteří se snaží změnit nejen myšlení lidí, ale také změnit fakta a chápání historie a našich národních dějin!