Národní obrození ale dělali vzdělanci a písmáci, urozených jedinců, kteří se rozešli s habsburskou ideologií, bylo málo. Ostatně i náš první prezident zastupoval vlastně vzdělance: byl univerzitní profesor.

Zákonem – jehož číselným označením vás nechci obtěžovat, za to ale chci zdůraznit, že onen zákon byl vydán necelé dva měsíce po vyhlášení samostatnosti Československé republiky, totiž v prosinci roku 1918 – nuže, oním zákonem bylo zrušeno šlechtictví, řády a tituly. Píše tak alespoň Petr Kamberský v Lidových novinách. Byl to – podle mého názoru – zcela logický krok, který Masarykova republika udělala, neboť to potvrzovalo patos jejího vzniku i její filozofie a odpovídalo to historii Čechů i Slováků. Ale o tom nechci mluvit. Chci mluvit spíše o ekonomických důsledcích, kdy se v České republice i dnes tyto tendence, dané dosavadním vývojem, tak výrazně projevují. To je na tom ostatně nejzajímavější a takřka absurdní: jak se tradice a historie podepisují i na současných ekonomických trendech.

Ty se dají docela dobře vyjádřit čísly: jedním z nejčastěji používaných měřítek pro rozdíly v příjmech je takzvaný Giniho koeficient. Pro náš účel stačí uvést, že čím vyšší je jeho hodnota, tím větší jsou rozdíly v příjmech ve společnosti. A o tom zase píše týdeník Respekt. Takže: u nás, v České republice, je hodnota onoho koeficientu dvacet pět, na rozdíl třeba od Kanady, kde má hodnotu třicet dva, ve Spojených státech třicet osm, v baštách sociálního státu ve Švédsku, dvacet čtyři, ve Finsku dvacet šest, ve Francii třicet jedna a tak dále. Ve všech těchto státech, alespoň podle uvedeného zdroje, se ovšem uváděné hodnoty posunuly za posledních dvacet, třicet let o dvě až čtyři jednotky výše. To znamená, že se více otevřely nůžky mezi bohatými a chudými.

Z ekonomie je známa nepřímá úměra mezi růstem hrubého domácího produktu, který je nejčastějším kritériem srovnání mezi hospodářským růstem toho kterého státu a sociálním smírem. Čím je totiž vyšší růst, tím se více rozevírají nůžky mezi příjmy jednotlivých skupin obyvatelstva, kdežto opačný jev může vést až k pasivitě populace a k inflaci sociálních dávek. Závislost není pochopitelně lineární a každá společnost hledá kompromis po svém a podle svých možností.

Vyšší hodnoty Giniho koeficientu nacházíme u rozvíjejících se ekonomií, rozvíjejících se většinou zcela bezohledně: v Brazílii je to číslo padesát šest, v Rusku čtyřicet pět, v Indii třicet sedm a v komunistické Číně čtyřicet sedm. Z hodnoty pro Čínu vidíme, že i socialismus nebo komunismus může být ekonomicky velmi tvrdý. A zopakujme si pro srovnání čísla s Evropou a Severní Amerikou, jejichž hodnoty jsme již zapomněli – tam se pohybuje onen koeficient mezi pětadvaceti a osmatřiceti, chceme-li zahrnout do srovnání i méně ohleduplný kapitalismus ve Spojených státech. Nechceme-li, pak mezi čtyřiadvaceti a dvaatřiceti, čili zhruba na polovičních hodnotách.

My ale chceme dnes hovořit především o českém rovnostářství. Uváděná čísla srovnávala čisté příjmy, a v těch jsme tedy údajně velmi rovnostářští. Jiná je však situace, srovnáváme-li hrubé mzdy, to znamená příjmy před zdaněním a bez zahrnutí sociálních dávek. Zde dosahuje Giniho koeficient České republiky velmi blízkých hodnot průměru zemí OECD: ten činí čtyřicet šest a u nás je to čtyřicet čtyři. Rovnostářským státem nás tedy dělá sekundární redistribuce, jíž je ono zdanění a sociální dávky. A podle zmíněného článku Davida Marka, našeho předního ekonoma, v Respektu a podle jím uvedených dat, je i jedno, zda máme pravicovou nebo levicovou vládu, neboť sociální politika je vzhledem k charakteru zákonodárných procesů v podstatě neměnná a relativně štědrá.

To však nic nemění na faktu, že některé horentní sumy odměn státních úředníků nebo zvyšující se platy zákonodárců, kde není Giniho koeficient ovlivněn žádnými sociálními dávkami, populaci, zejména v době všeobecného šetření, dráždí. Dráždí, protože se jedná o rozhodnutí nemoudrá a morálně nezodpovědná. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele