Zavedl daňovou progresi, zavedl nové daně z příjmu, daň uhlíkovou, nebo z vína, a tak dále. To bych té vládě vůbec neměl za zlé; v době krize se musí šetřit, kde se dá.

Spíše bych jí měl za zlé ten technokraticky chladný úmysl, prohlásit se programově za vládu rozpočtové odpovědnosti, ať se děje, co se děje. Mít neustále účtařsky na očích snižování deficitu státního rozpočtu a příliš se nezabývat společenskými důsledky toho, co učiním. V tom vidím malou státnickou moudrost této vlády a jejího předsedy. I když je třeba zmíněný deficit snižovat. Jistě byla chyba o něj nedbat v dobách poměrného blahobytu a značného růstu HDP.

Vláda získá část potřebných miliard poměrně drastickým zvyšováním obou pásem daně z přidané hodnoty. To je ovšem jedno z velmi necitlivých, i když zcela osvědčených opatření. Patří to i k oněm základním národohospodářským poučkám: nepřímé daně jsou nejspolehlivější co do jejich výběru.

Samozřejmě je daleko pracnější zabývat se výdajovou stránkou rozpočtu, kontrolou hrazení nákladů všech zbytečných institucí a snižováním všech vysokých a v době krize zcela nepřiměřených odměn státních úředníků. Ale statisíce dají dohromady miliony, miliony stovky milionů a ony stovky milionů kýžené miliardy, i když – uznávám – daleko pracnějším způsobem než zvyšováním pásem daně z přidané hodnoty, zvyšováním nepřímých daní. Jenže to je právě ta necitlivost: ty postihnou stejně člověka, pobírajícího měsíčně sto tisíc korun, jako důchodce, pobírajícího třeba více než desetkrát méně, nebo člověka, toho času nezaměstnaného a pobírajícího sociální dávky. Stejného druhu je ostatně i zamýšlená uhlíková daň, která postihne nejen plyn, ale i uhlí. Víno člověk pít nemusí, ale v zimě se ohřát, to by mělo patřit k základním nárokům každého člověka.

Ještě méně citlivé je částečné zmrazení důchodů. Vyspělost civilizace se dá také měřit úctou ke stáří, úctou k těm, kteří celý život pracovali a vytvářeli hodnoty, aby ti, co je následují, mohli pokračovat. Jenže, co si myslet o
sociologickém a humanitním vzdělání členů vlády, když ministr financí, od něhož – pochopitelně – všechny restrikce pocházejí, prohlásí, že, "věk není indikátorem sociální potřebnosti". Pane ministře, věk je indikátorem sociální potřebnosti. Když Vám bylo pět let, tak vás určitě živili rodiče, a až vám bude pětasedmdesát, tak pravděpodobně utratíte dost peněz za léky.

Takže důsledkem přesvědčení o sociální nepotřebnosti ve stáří je výrazné zmrazení valorizace důchodů. Je to – podle mého názoru – i opatření velmi nestatečné, protože i kdyby se na Václavském náměstí v Praze sešlo třeba sto tisíc důchodců, tak to může být vládě zcela lhostejné, protože ti důchodci se mohou na tom náměstí právě jen tak sejít, část z nich asi i s berlemi, ale nemohou nic ani zastavit, blokovat či destabilizovat. Mohou příště jedině volit někoho jiného, jenže tím se časem dostanou jen z deště pod okap.

V této souvislosti byly zajímavé informace o výši důchodů v Evropě, uveřejněné nedávno v Lidových novinách. Až na to, že to byly informace zcela zavádějící a irelevantní. U některých západních států byly na příklad uváděny pouze výše státních důchodů, které tvoří samozřejmě jen část pobíraného důchodu, skládajícího se z více složek. Měl tak zřejmě vzniknout dojem, že životní úroveň důchodců v České republice není tak nízká. List tím ovšem velmi devotně přispěl k oprávněnosti vládních opatření.

To bylo několik poznámek, týkajících se zamýšlených vládních finančních opatření. Současná vládní krize – výdaje, nevýdaje – je však velmi akutní i v jiném smyslu. Nejsem si totiž vůbec jist, zda někdo nepodá ústavní stížnost proti skutečnosti, že vláda – přežije-li současnou krizi – bude vlastně složena z ministrů jiných stran, než které vyhrály poslední volby. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.