Co mají společného blokáda Jaderné elektrárny Temelín (organizovaná a prováděná společně českými a rakouskými ekoteroristickými aktivisty s podporou mezinárodní organizace Greenpeace), dále blokáda, která měla v létě 2011 zabránit kácení stromů kvůli kůrovcové kalamitě na Šumavě, mnohaletá okupace objektu Správy železniční dopravní cesty na pražském Žižkově (tzv. Klinika) anarchopirátskou úderkou a spacáková revoluce v České televizi na přelomu let 2000 až 2001, kdy vzbouření redaktoři odmítli legálně jmenovaného ředitele, zabarikádovali se na Kavčích horách a za peníze všech koncesionářů začali vysílat vlastní propagandu (za potlesku a podpory části politické reprezentace v čele s exprezidentem Havlem)?
Ulice se maskuje za občanský aktivismus
Všechny tyto akce, jejich protagonisty vydávané za blahodárný projev „havlovské“ občanské společnosti při správě věcí veřejných, jsou především nezákonnými (vesměs i násilnými) aktivitami s dominantní účastí tzv. neziskového sektoru a zahraničního finančního napojení. Mají za cíl narušit stávající právní řád a nahradit rozhodování volených (anebo od voleb odvozených) ústavních a státních orgánů tlakem „ulice“, maskovaným právě za tzv. občanský aktivismus, což jsou v podstatě projevy masové nezákonnosti. Cíle občanského aktivismu jsou výsostně politické: jsou snahami skrze tyto dílčí cíle postupně přebírat politickou moc ve státech, kde se odehrávají.
S jídlem jim roste chuť
S rozmachem sociálních sítí a elektronických prostředků masové komunikace se předmětné aktivity staly mezinárodními – a především jednoduššími z pohledu jejich organizace a logistiky. A co je nejhorší: tím, že jim vystrašení politici dopřávají sluchu a nezřídka před nimi kapitulují, doslova dochází k naplnění přísloví „s jídlem roste chuť“. Všemožní aktivisté napříč Evropou – s politickým krytím a za účastí stran a politiků tzv. tábora liberální demokracie a liberálního socialismu – mají stále více jasnější ambice měnit a ovládat politické režimy v zemích jejich působení. Aktivními pomocníky či spíše užitečnými idioty jsou jim přitom – kromě zmíněných politických stran a politických neziskovek – mainstreamová média, v první řadě ta veřejnoprávní, a nejrůznější orgány Evropské unie.
Za pět miliard dolarů zapějete naše písně
Mezinárodněpolitická dimenze, zapojení orgánů a představitelů Evropské unie, respektive NATO, popřípadě velmocí (přičemž hlavní úlohu zde hrály a hrají USA – ať už nepokrytě a přímo anebo skrze maskovací nadace či neziskové organizace) je hlavní poznávací znamení nové fáze politického aktivismu (anebo anarchismu) tak, jak ho můžeme sledovat v současné dekádě. Pokud se zaměříme na náš region, je jednoznačným předělem první evropská moderní barevná revoluce, kterou byl ukrajinský Majdan. Ten byl neustále stupňovaný a ze zahraničí řízený a podporovaný. Připomeňme si v této souvislosti výrok tehdejší náměstkyně ministra zahraničí USA Nulandové o tom, že Spojené státy „nalily“ do změny režimu na Ukrajině pět miliard dolarů. Pouliční nátlak na legální a legitimní vládu, která si dovolila mít na integraci země do EU jiný názor než zahraniční elity, vrcholil krvavými orgiemi po zásahu „neznámých“ snajperů, aby ve svých důsledcích ještě více ožebračil ukrajinský lid a jeho stát, respektive jeho zbytky, odevzdal domácím oligarchům a zahraničním kolonistům.
Migrační lež: nic neskončilo!
To vše se dělo prostřednictvím masivně pošlapávaného vnitrostátního i mezinárodního práva, za aktivní účasti a podpory i českých politiků. Katalyzátorem tohoto aktivismu se dále stala tzv. evropská migrační krize, která vypukla v roce 2015 a dosud neskončila, přestože evropské elity lživě tvrdí opak a media „taktně“ zamlčují, co se vlastně na hranicích Schengenu děje. Tato smutná etapa moderních evropských dějin byla již přímo založena na beztrestném porušování a popírání platného právního řádu – mezinárodního, komunitárního i práva členských států EU – samozvanými aktivisty. Evropské orgány, jejich reprezentanti a většina vedoucích politiků západoevropských států EU v čele s kancléřkou Merkelovou opakovaně nestydatě pošlapala všechny myslitelné evropské smlouvy a právní dokumenty, ať už šlo o dublinská nařízení, schengenské úmluvy či Lisabonskou smlouvu. Tento akt se stal neblahým precedentem a pobídkou pro samozvané aktivisty a politické piráty všech odstínů pod heslem: „Právo neplatí, mandát občanů není nutný, vše je povolené, ve jménu migrace, multikulturalismu a islámu!“ Zde jsou kořeny úžasného kšeftu masového pašeráctví migrantů a námořních nájezdů milionů nelegálních migrantů na evropskou pevninu.
Milionchvilkaři už větří kořist
Vše, popsaní výše, se odehrávalo za mlčení či potlesku Frontexu a špiček Evropské unie. Na pranýř jsou naopak přibíjeni ti poslední evropští mohykáni, kteří na dodržování zákonů a smluv trvali a trvají: Orbán a Salvini. Jsou to skuteční hrdinové naší doby, které političtí aktivisté (anebo gangsteři?) s krytím v Bruselu, Štrasburku a v Berlíně, ve spolupráci s pašeráckými mafiemi, neustále tlačí ke zdi a vydírají drzými frázemi o lidských právech. V mezičase se politický aktivismus „umělců“, scenáristů, herců a pěšáků barevných revolucí a politických převratů, aktivismus popírající základní principy demokracie a svobodných voleb, posouvá z Ukrajiny směrem dále na západ Evropy. Důležitá epizoda proběhla vloni na Slovensku, kdy pod záminkou dodnes nevyšetřené vraždy novináře Kuciaka a jeho snoubenky svrhla aktivistická „ulice“ za vydatné podpory tehdejšího prezidenta Kisky legitimního premiéra Fica. To se stalo bez jakékoli návaznosti na onen násilný čin.
Celá akce měla opět mezinárodní obsazení. Po úspěšném završení se přesunula západněji, tentokrát do České republiky. Je asi shodou okolností, že mnozí z oněch zahraničních demonstrantů z Bratislavy se za pár dní objevili v Praze, aby zde demonstrovali proti prezidentu Zemanovi. Zde nejprve „trénovali“ na akcích typu „Vyjděte ven“. Později se přidaly „Klimatické pátky“. Na konec zde máme – už pod značkou „Milion chvilek pro demokracii“ – neskrývaný pokus o svržení české vlády, premiéra a prezidenta. Zvláštní je, že během podobných akcí (a ani mimo ně) účastníci nenabízí žádný plán, jak by si představovali budoucnost země poté, co před nimi vláda zbaběle uteče. Myslím, že ani žádný (od svých zadavatelů) nedostali.
Novinář ti řekne, koho nenávidět
Nástroje, prostředky, logistika, kompars…To vše je obdobné jako u akcí předešlých, včetně propagandistického zapojení veřejnoprávních médií a dalších aktivistických novinářů. Nechybí mezinárodní prvek, kdy na těchto akcích hovoří a vystupují například organizátoři zmíněných slovenských protestů, nechybí přímé porušování práva, jakým byla například loňská červencová demonstrace proti Babišově vládě ve Sněmovní ulici u Poslanecké sněmovny v Praze, kde je veřejné shromažďování zákonem explicitně zakázáno. Vše tam proběhlo za mlčení přítomných policistů, kteří nedostali rozkaz zasáhnout proti porušování hned několika zákonů.
Vidíme, že témata mohou být různá: od podpory menšin k ochraně klimatu či (ta správná) nenávist vůči (pečlivě) vybraným neposlušným politikům, jako jsou Zeman, Babiš nebo Okamura. Modus operandi je ale stejný. Aktivisté a neziskovky s podivným zdrojem (velkorysého) financování se pokouší o státní převrat. Inu, vyšlo to na Ukrajině, klaplo to na Slovensku, zadařilo se v Rakousku, jen ti Češi se pořád drží…
V zákulisí je hrobové ticho
Zajímavá je na podobných akcích přítomnost politiků jistých skomírajících stran. Zatímco na premiéra, kterého řevem nenechají promluvit, létají láhve s vodou a výhrůžky, politici TOP 09, ODS a dalších („demokratických“) stran promlouvají k demonstrantům z pódií a sklízí potlesk. To také svědčí o malé úctě pořadatelů i dotyčných politiků k právnímu státu.
Pokud shrneme předchozí informace, vidíme právě nyní a zde klasický rozpad právních států, kde Ukrajina je tím nejkřiklavějším příkladem. Ale cui bono? Kdo a proč chce rozpad Evropy tím, že ji vydá všanc zvrhlým menšinám, migrantům a uvrhnout ji tak do područí islámu?
Musíme se tedy ptát: Jakou budoucnost tito organizátoři pro nás a naše děti chystají? Budou z nás sluhové a otroci, jako jsme to viděli v Islámském státu (ISIS)? Poučili jsme se z toho, co se děje okolo nás natolik, abychom byli odhodláni se ubránit? Chceme, aby v takovém rozvráceném světě žily (přežívaly) naše děti a naši vnukové? Otázek je spousta, jen nikdo z těch, co v zákulisí rozeštvávají Evropu ve snaze neskutečně ji zadlužit anebo dokonce dostat ji do občanské války, případně do války s migranty, když už se nedaří, aby v Evropě bojovaly USA s Ruskem, nepromluvil.
Ustoupíš-li jednou, budeš ustupovat už navždy...
Je tedy zřejmé, že jde o rozvrácení Evropy v širokém měřítku. Pro tento cíl žádná investice není dost velká. Co zatím víme: rozvrácení Ukrajiny stálo pět miliard amerických dolarů, islamizace západní Evropy přišla Saúdskou Arábii deset miliard dolarů. Kolik peněz šlo na nepokoje do Slovenska a do Česka se asi už nedozvíme.
Možná se už nikdy nedozvíme celou pravdu, ale to nevadí. To hlavní už přece víme. Pokud chceme přežít, musíme ubránit demokracii stůj co stůj. Jinak můžeme dopadnout hodně špatně. Jak ji ubráníme? Tím, že budeme respektovat vůli občanů ve volbách a přestaneme se bát pokřiku nezvolených aktivistů a komparsistů na ulicích. Tím, že budeme důsledně vymáhat dodržování zákonů naší země. Tím, že svěříme vládu našich věcí do rukou zvolených zástupců. Tím, že po zvolených zástupcích budeme vyžadovat, aby chránili zájmy a bezpečí občanů této země. Tím, že nebudeme ustupovat. Ustoupíš-li jednou, budeš ustupovat už navždy... Nebo se nám podaří tento neblahý trend zastavit?
Co na to politolog Tomáš Doležal?
Kdybychom se na celou problematiku podívali prizmatem teorie a politické vědy, lze hovořit o expanzi mimovládních (a nevolených) kolektivních aktérů do politického systému, o situaci, kdy jejich vliv na rozhodování (ať už přímé anebo ve formě veta rozhodnutí) exekutivní, legislativní, ale i soudní moci už je mnohdy silnější než vliv standardních politických aktérů s mandátem vzešlým ze svobodných voleb, popřípadě s mandátem od výsledků takových voleb odvozeným.
S vědomím toho, že každá analogie a paralela do určité míry kulhá, lze tuto situaci přirovnat k některým fázím pádů demokratických režimů (byť by byly sebenedokonalejší) v nedávné historii. Analogii například najdeme při srovnání s erozí německé Výmarské republiky, která rovněž nezkrachovala ze dne na den, na základě jediné události, ale šlo o postupný rozklad, který byl výslednicí více jevů a trendů s jedním společným jmenovatelem. Mám na mysli slabost státu a jeho složek, slabost demokratického režimu a ústupky vůči nepřátelům demokracie, a to i tehdy, když začali používat nezákonné prostředky. Stav, kdy místo spravedlivé konfrontace sáhl stát a režim k tzv. dialogu a posléze i ke koalici s nepřáteli demokracie. Výsledkem ovšem nebylo očekávané uklidnění a inkorporace agresora „do systému“, ale poměrně krátké mezidobí, ve kterém tento agresor (s aktivisty z SA a SS v zádech) zakroutil demokracii nadlouho krkem…
Mezinárodní podpora a mezinárodní prvek současného soustředěného útoku „občanských aktivistů“ na legální a legitimní politické režimy zase může odkazovat směrem k tzv. barevným revolucím na Blízkém východě, který tento kout světa uvrhly do krvavého chaosu, stály už statisíce životů a spolu odstartovaly i vlnu masové nelegální migrace.
Dále platí, že, nahlíženo z jiné strany, politický režim, ve kterém monopolem moci nedisponují příslušné volené orgány suverénního národního státu, můžeme směle označit jednak za (polo)kolonii, zvláště když vezmeme v úvahu již proběhnuvší ztrátu (odevzdání) části suverenity orgánům Evropské unie a i z toho vyplývající ekonomické područí, ale taktéž za (z pohledu legitimity aktérů, které ve státě skutečně rozhodují a při zohlednění kritérií tzv. právního státu) za režim (již) nedemokratický.
Můžeme argumentovat, použijeme-li historicky starší typologii, buď o modernizační (poručnické) oligarchii, tj. o nedemokratickém režimu, kdy vládnou elity respektive menšiny nejrůznějšího typu, režimu, ve kterém má politickou moc v rukou hrstka prominentních osob anebo skupin takových osob. Jinou možností je věci pojmenovat jako post-demokratický režim s rysy autoritářství, jejichž primárními nositeli jsou právě nestátní aktéři (NGO, veřejnoprávní média, různé deriváty a výsadky EU popř. atlantických struktur).
Můžeme směle říci, že opět opakujeme stejné chyby z historie, kterou se nám právě tito aktivisté po celé Evropě tolik snaží přepsat. Vstupujeme totiž do řeky, ve které Evropa již několikrát byla. Jsme nepoučitelní a jednou budeme obtížně vysvětlovat svým dětem, proč, když jsme věděli, kam vývoj směřuje, jsme si nechali Evropu ukrást a rozvrátit. Jak vysvětlíme dětem, že se z nich stali druhořadí slouhové? Že se tak stalo kvůli nám, kteří se nechtěli bránit?
Autor první části článku Jiří Kobza je členem Poslanecké sněmovny zvoleným za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). Autorem druhé části článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV