Nedávné tvrzení médií,  že byla herečkou považuji, s odpuštěním, za odvážné, možná i zavádějící a trochu úsměvné.  Pravda, jeden čas působila v divadle Semafor a Rokoko, či v několika epizodních filmových rolích. Objevovala se i jako občasná moderátorka v socialistické Československé televizi. Konečně i podle jejího internetového životopisu žádné umělecké vysokoškolské vzdělání, dokonce ani středoškolskou konzervatoř, nemá. Jen prý je absolventkou gymnázia. Tak si ale já skutečnou herečku nepředstavuji. Řekl bych, že spíše byla průměrnou estrádní zpěvačkou, když její nejznámější písničkou zůstává  „Včera neděle byla..“ Toť vše.  Přesto ji státní moc, ministerstvo kultury i stranické orgány před rokem 1989 vehementně prosazovaly s odůvodněním - vždyť je dcerou i za socialismu známého a populárního a k režimu loajálního herce Národního divadla!

Pavlína Filipovská se však nyní prezentuje jako nositelka až ultrapravicových, militantních názorů. A jakoby už zase převlékla kabát. Připojila se i až k nechutným  útokům na prezidenta Miloše Zemana. V rozhovoru pro server Parlamentní listy dokonce řekla, že i ona by po něm ráda hodila vajíčkem. Komentáře netřeba, jen to ukazuje na zvláštní charakter Filipovské, která stávala v prvních řadách průkopníků socialistické kultury a nestyděla se využívat podpory tehdejší věrchušky.

Mediální odborník Petr Žantovský nyní až jízlivě upozornil na její názorové kotrmelce. Kdesi řekla něco v tom smyslu, že pro ní existují jen dva prezidenti -T. G. Masaryk, kterého nezažila, ..“a tím druhým je Václav Havel, který pro mne zůstane doživotním prezidentem...", měla říct. Mediální expert však hned připomíná, že Pavlína Filipovská mezi prvnímí podepsala takzvanou antichartu v duchu hesla „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu“. V antichartě  se také psalo  "...Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz, kdekoliv na světě - také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců-  se odtrhnou od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů...“Petr Žantovský zdůrazňuje, že lidé, kteří  vlastně tehdy pohrdali Havlem, by ho dnes neměli vynášet do nebe a dokonce jej svatě uctívat.  Jenže vysloužilá „socialistická estrádní zpěvačka“ a občasná herečka zřejmě ztrácí paměť a možná i soudnost. A své názory a postoje mění jako ponožky. Jenže už nemůže spoléhat na tatínkovu (i socalistickou) slávu a jeho vliv.

A tak mne napadá moudrost Jana Wericha. Kdysi trefně řekl, že někteří umělci jsou jak prodejné děvky. Rádi budou podlézat a sloužit až posluhovat tomu, kdo je právě u moci a je ochoten jim za odměnu od bohaté hostiny hodit ohlodanou kost...

Jak příznačné a výstižné!