Tajemství hlavního pražského piráta

„To ani za komunistů nebylo, i ti se od nás nechali dobrovolně zvolit. A my teď máme v Praze primátora samozvaného tak, jak bývali na pirátských korábech jejich kapitáni. Takoví si totiž vždycky dělali, co je napadlo, a když se jim někdo příčil, hned tasili, na ráhno věšeli.“ Poslouchali jsme jejímu rozhořčení všichni kolem, byly to zajímavé myšlenky, dáma byla zjevně zaujatá. „Naparuje se tady, jako ti jeho předchůdci v Karibiku,“ vybavila si události dle shlédnutí posledního ryze uměleckého filmu. „V Port Royal na Jamajce, královském přístavu,“ upřesnil soused sice ne tak pamatující, zato sečtělý. „Praha je přece taky královské město i s přístavem, proč by teda pirát nemohl škodit i tady…“ rozšířil kdosi debatu, zatímco pokladna se již přiblížila na dohled.

„Jak je daleko z Jamajky na Tchaj-wan…“ zadumal se mladík, jenž evidentně cosi věděl o světových ostrovech, zatímco někteří jiní vedle stojící souvislost nechápali. „Skoro jako z Jamajky na Čínu pevninskou, ale ta našemu pirátovi evidentně nevoní, on létá jenom na ostrov,“ dodal kdosi, zatímco jsme zase pár kroků postoupili. „A jestlipak víte,“ uzavřel již těsně před kasou diskusi muž s bradkou, „proč tenhle magistrátní exot skončil ausgerechnet u pirátů?“ Nevěděl nikdo. „Protože měl u nich protekci, anžto hřib má přece taky jenom jednu nohu!“ rozchechtal se upřímně nad svým odhalením vousáč a na završení diskuse, která byla plodná, vynesl před pokladní nejvyšší kartu, svou kreditní.

Problém strupatosti nejedné zádele

Uklízečka našeho domu je lidově řečeno pěkná držka s názory tak veřejnoprávně vyváženými, že by se i děvčata z redakce kavčí televizní publicistiky mohla lecčemus přiučit. Tuhle po ránu mě ještě ve výtahu rozčilená zpovídala, jestli jsem taky četl toho Staňka. Exministra kultury, mínil jsem upřesnit, čímž zjistila, že nečetl. „Ne, nějakej chytrák co taky do všeho jenom remcá. Víte, co ten ohon napsal na facebůk o našem panu prezidentovi? Považte: prej má strupatou prdel!“

To už jsem byl v obraze: aha, ten srandovně se tvářící i vypadající maník z televize seznam, co se ve volném čase vydává za stand up komika. „A víte, co bych mu řekla?“ Netušil jsem. „Řekla bych mu hele Staněk, pan prezident má možná strupatou prdel, to se nám věkovitejm stává, máme na to nárok a na hemeroidy taky. Ale prdel se dá skovat do kalhot, Staněk, zatímco ty budeš dál veřejně vobtěžovat s tou svou strupatou držkou!“

Rychle jsem se rozloučil, nemám rád, když se mluví nespisovně, a cestou přemítal, kde všude a jak dlouho by za takovou veřejně pronesenou vulgární urážku hlavy státu (a nejen jí, i kohokoli jiného, třeba i sedinky paní Němcové, abych byl politicky i genderově vyvážený) podobně vytlemený stand up komik seděl.

Trikolora: nečekané zklamání a blamáž

Jarda od sousedů – kdysi závodně házel kladivem – si nenechá v televizi ujít žádné lehkoatletické závody a pokaždé srovnává, jak by dopadl dnes, kdyby hodil to, co tenkrát. Na předpokládaný světový úspěch našich oštěpařek na světovém šampionátu jsme koukali u nás (má prej na jejich tak dlouhý hody malou obrazovku), a ještě během jejich rozcvičování si na rozcvičení vlastní otevřeli láhev. Protože mít mezi dvanácti finalistkami hned tři holky, čtvrtinu výběru z celého světa, značí percentuálně nadějnou úspěšnost.

Jenže hrdost se postupně s každým hodem měnila ve zklamání, a pohled na konečnou tabulku, na jména doplněná vlaječkami, doslova bolel u srdce. Takové něco už se sotva někdy zopakuje: ze dvanácti účastnic do užšího finále nepostoupila ani jedna ze čtyř červenomodrobílých trikolór, protože tři naše solidárně doprovodila i ta jediná slovinská. Flašku jsme dorazili, tentokrát ze zklamání, a soused ještě na rozloučenou ironicky utrousil, jak asi na tenhle debakl oštěpařský naváže ta Trikolóra tenisově-cyklistická…