Co si o jejich výsledcích občané voliči myslí vyptával se i Blesk. Jak to má ve zvyku, tedy zjednodušeně a především zástupců kulturní fronty. Názory hutníků, ošetřovatelek, kominíků, kuchařek, kombajnérů či prodavaček a jiných zástupců tzv. plebsu už přece po neděli začínají být opět nezajímavé. A tak do seznamu alespoň pro formu zařadili i jednoho podnikatele, jako příklad charakteru jednoho fotbalového podvodníka a opilého piráta silnic a též jednoho vodního slalomáře. Načež Blesk, věren svému poslání šokovat, shrnul získané názory do burcujícího titulu Národ se zbláznil, katastrofa, zabedněnost.

Nutno ovšem zdůraznit, že v tomto duchu, navzdory titulu, ze dvou tuctů respondentů odpověděla pouhá třetina, která zato svým zklamáním a zhrzeností explodovala jako ten supervulkán, čímž nekontrolovatelně vychrlila do ovzduší své představy o demokracii. Lidé známí z prken, jež znamenají svět, se vyjadřovali stroze, doslova zajíkavě, aniž by svůj hluboký šok nějak rozvedli a objasnili. „Je to tragédie. Národ se zbláznil. Nemám slov,“ svěřila se Bára Basiková, nemajíc dalších slov na vysvětlení, takže si za tím výlevem můžeme domyslet cokoli – možná i to, že líný národ se zbláznil, jelikož zůstal doma a nenaplnil tak očekávané procento účasti. „Praha 1 a 2 se pochlapily, mimo Prahu ostuda,“ shodl se pár Jan Přeučil a Eva Hrušková. Stručné konstatování si lze vysvětlit tak, že na rozdíl od jejich oblíbených kaváren ve středu Prahy, čpících doutníkovým kouřem a chlapáckou kolínskou, žijí jinde (neboli všude jinde!) změkčilé omezené baby, které si ostudně nedokázaly poradit, který ze třiceti lístků vhodit do urny. „Katastrofa, apokalypsa, konec demokracie. Se soudružským pozdravem,“ rozloučila se po proletářsku Světlana Nálepková. Ani se jejímu děsu nedivím: doslechla se prý totiž, že Agrofert bude celostátně rekvírovat koně do kosteleckých špekáčků.

A kulturní fronta (vsuvka: já si vždy myslel, že kultura není jenom o tom něco umět zazpívat či zahrát, ale se i kulturně chovat, uvažovat a vyjadřovat…) perlila dál. „Je mi zle. Začínám se bát a tenhle pocit jsem dlouho nezažil,“ svěřil se Lumír Olšovský. Naposledy to prý bylo tenkrát, když ho s žádostí o ruku neodbytně pronásledovala jedna lepě narostlá děva. „Je to opravdu velmi smutný výsledek a trochu se bojím toho, co nás čeká,“ prohlásila jistá Patricie Solaříková možná i za další angažované hvězdy Ulice. Bodejť ne když si představí, co za existenční potíže může nastat po odstavu od nalitých cecíků ministerstva kultury. „Jsem zhrozená. Jak se může dostat do parlamentu extremista s rasistickými názory, který je míšenec,“ přidala se kolegyně míšenka Lejla Abbasová, zřejmě stále ještě v rauši z myšlenkového odéru bývalého manžela. „Je to objektivní katastrofa. Vypovídá to o zabedněnosti většiny z nás,“ zabednil i ostatní Miloš Zapletal. Já se tedy k těm už dříve zabedněným hlásím také, neboť jsem se zabedněností sobě vlastní vždy odmítal čumět na bednu, když národu vnucoval svůj výřad domácí dívčí krásy, stejně jenom relativní svou vystajlovanou vyumělkovaností.

V pátek a sobotu přišli lidé k volbám. Svobodně, bez přinucení, ne tak, jak se s 99,7% účastí chodilo dřív. Ve volební místnosti se svobodně, bez přinucení (pominu-li striktně vyžadovanou nutnost odejít za plentu, ta naopak dříve být nemohla) rozhodli pro svou stranu, pro své favority. Je kuriózním paradoxem, že z oněch totalitních časů nám i nadále jako aktuální zůstal budovatelský popěvek ´Teď už máme, co jsme chtěli´, víc než co jiného vypovídající o demokratičnosti současných voleb.

Ovšem jinak, dle názoru některých, všechno jenom tragédie, katastrofa a totální zabedněnost česko-moravského občanstva. Dobře nám tak!