Už tak rozdělená společnost ještě víc prohloubila příkop usilovným snažením na sociálních sítích, protože kde jinde lze beztrestně v anonymitě tak urážet, obviňovat, lhát či se alespoň rozhodně domnívat. Vedle připomínání nesporných zásluh svých zesnulých hrdinů sáhly oba tábory k podpásovému vytahování nejrůznějších výčitek - použiji-li na tuto činnost to úplně nejslušnější pojmenování.

Postihlo to i herečku Vlastu Chramostovou. Připojím se k obsáhlé diskusi také, ale pouze jedním jediným tématem. Pominu její členství v KSČ, protože kdo tenkrát nevlastnil rudou legitimaci (a nebyli to jenom samí bídáci, jak jsou o tom nepamětníci přesvědčeni) tak předvoj dělnické třídy alespoň pravidelně a poctivě volil; čest výjimkám v počtu asi 0,3%. Tématem nebude ani spolupráce s StB, ani podpis Charty 77 či disidentská činnost, vrátím se totiž ještě dál do minulosti, do začátků tragických 50. let. Pro mě zůstalo největším všeobecně rozšířené obvinění, že Vlasta Chramostová byla mezi těmi, kdo požadoval smrt Jiřiny Štěpničkové. A přiznám se, že mě to na základě svých předchozích vědomostí a badatelských znalostí i překvapilo.

K tomuto tématu mě už před téměř dvaceti lety přivedla práce na tetralogii Utajené stránky hokejové historie, konkrétně na díle Na oltáři komunismu, protože osud Jiřiny Štěpničkové je těsně spjatý s osudem brankáře hokejových mistrů světa Bohumilem Modrým: oba se stali obětí snad nejodpornější a nejpodlejší provokace Státní bezpečnosti, tzv. Akce Kámen. Řízené likvidace odpůrců zřízení, jež touha po osobní i tvůrčí svobodě přivedla k rozhodnutí opustit republiku. Pochopitelně nepovoleně a tím pádem protistátně, zrádně a zločinecky. Získal jsem tehdy na toto téma pár autentických a také v publikaci uvedených výpovědí.

Bylo to v roce 1950 (mj. v době zatčení a věznění hokejistů), když začínající Vlasta Chramostová přešla z brněnského Národního divadla do pražského Vinohradského, zatímco o čtrnáct let starší Jiřina Štěpničková zářila na prknech Městských divadel pražských a jako host i ve Vinohradském. Zářila tak, že si tím způsobila komplikace, jak připomněl její herecký kolega Svatopluk Beneš: „V Ostrovského Bouři jsem se stal partnerem její Káti Kabanové. Jiřina byla hvězdou Městských divadel pražských. Ačkoliv její výsadní postavení budilo nevoli v dámské části souboru, uměleckou prioritu ji nikdo nemohl upřít.“ 

Na scénu v této souvislosti vystupuje další persóna: Světla Amortová, již téměř čtyřicetiletá členka hereckého ansámblu Městských divadel a tedy jedna z možných nepřejících konkurentek úspěšné a obsazované Štěpničkové. Bývalá odbojářka vězněná nacisty, hned po osvobození komunistická funkcionářka, pražská poslankyně a údajně i členka ÚV KSČ se navzdory politickému angažování nikdy žádné výraznější role nedočkala; alespoň Wikipedie či Osobnosti.cz žádnou neuvádějí.

Padesátá léta zůstanou v historii našich národů navždy synonymem pro období teroru, nesvobody, lhaní, ideologického masírování. V červnu roku 1950, v době věznění hokejových mistrů světa a právě ve dnech popravy Milady Horákové a Záviše Kalandry, došlo k nakomandovaným změnám i na kulturní frontě. Po domluvě u jednoho rodinného stolu bylo armádním rozkazem prezidenta Klementa Gottwalda nejprve Městské divadlo na Vinohradech přiděleno vojákům, a vzápětí poté rozkazem jeho zetě, čerstvého ministra národní obrany Alexeje Čepičky, zřízeno Divadlo čs. armády. 

Vznikly dvě na sobě nezávislé scény, rozdělil se herecký soubor i dramaturgie. Ota Ornest, režisér a ředitel Městských divadel pražských: „Štěstím našeho ansámblu bylo, že Světla Amortová tenkrát dostala nabídku od konkurence z Divadla Čs. armády. Nikdy bych do té doby nepomyslel, co dokáže jeden člověk způsobit…“ Štěstí jedněch však v takových případech bývá smůlou druhých: Jiřina Štěpničková nečekaně zvolila Vinohrady. Bylo to osudové rozhodnutí.

První ideologicky dokonale zpacifikovaná scéna se uvedla agitačním dramatem Dukla, následovala hra Rodina o Leninově dětství a poté dva historické Jiráskovy kusy. A i v tomto chudičkém repertoáru však hvězda hereckého souboru a navíc svobodná matka Jiřina Štěpničková dostávala jenom epizodní příležitosti.

Koncem léta 1951 proto začala vážně hledat možnost emigrace, možnost uplatnit se na nějaké zahraniční scéně, jako jiní však naletěla nastraženému provokatéru v rámci organizačně dokonale připravené Akce Kámen. Když 20. října hrála císařovnu Barboru v Janu Roháčovi a přišla do divadla nečekaně i se čtyřletým synem, nahlásil tuto skutečnost i nezvyklou nervozitu a chování herečky kolega, v kruzích StB známý jako informátor Voloďa. Hned po představení odjela se synem autem na místo setkání k západní hranici. Agentem StB řízený ´pokus o ilegální přechod´, nazvaný příhodně Akce Jiřina, skončil zatčením celé skupiny. Vyšetřování trvalo přes rok. V den, kdy začalo soudní jednání (2. prosince 1952) skočil z okna Jiří Plachý, herec Národního divadla, měsíc předtím dobrovolně ukončil svůj život i bývalý režisér a šéf Vinohradského divadla Jiří Frejka (po zřízení Armádního divadla vypovězený do karlínské operety), ještě dříve vypil číši jedu Saša Machov, šéf baletu Národního divadla. Skutečných dramat, přenesených z divadelních prken, však ještě nemělo být dost.

Právě v tuto chvíli vstupují na scénu života závistivé persóny ze stínu Jiřiny Štěpničkové, ideově kované vyznavačky lněné smyčky pod vedením Světly Amortové. Mnozí ji podezírali, že to ona byla už za udáním hokejistů, kteří se po politicky zrušené obhajobě světového titulu v Londýně zachovali ´protistátně´ v hostinci U Herclíků v Pštrossově ulici, ale bylo jí to zřejmě málo. Nyní se snažila sebrat podpisy pod petici protestující proti mírnému trestu Štěpničkové a požadující její smrt. Traduje se, že po zákroku Martina Friče a Jana Wericha u ministra Kopeckého byla na jeho telefonický příkaz tato soukromá likvidační akce okamžitě zastavena.

Vyhlášený milovník divadelní scény Svatopluk Beneš ty dramatické události prožíval velice emotivně: „Byla za tím skutečně Amortová, ovšem ne sama, spolu s ní v Armádním divadle žádaly pro Jiřinu provaz i další - Kožíková, Švabíková, Freslová. A dokonce vyzývaly k podpisu ostatní. Po rozdělení obou divadel začal na vojenské scéně panovat tuhý komunistický dril.“  Zita Kabátová, v době našeho telefonického hovoru již téměř devadesátiletá filmová herečka, byla stručná: „Amortová byla schopná všeho. Všichni jsme si s ní užili, zvláště kdo hrál a točil za okupace. Ale promiňte, na to už vůbec nechci vzpomínat.“

Listina s požadavkem hrdelního trestu se objevila i na zkoušce sesterské scény Městských divadel pražských. Režisér Ota Ornest: „Ale nikdo, kdo ten den zkoušel, to nepodepsal – Voska, Šmejkalová, Bek, já a další.“ Nepodepsal ani Radovan Lukavský: „Nevyhovělo se však žádné žádosti o milost, a tak zhrzená Amortová mi alespoň zařídila zákaz práce v rozhlase.“ 

Na žádosti nikdo z politických představitelů, a tím pádem ani Státní soud, nebral ohled: „Ze záznamu bylo zjištěno a prokázáno, že obviněná Jiřina Štěpničková projevila svůj záporný postoj k lidově demokratickému zřízení… U obviněné se nejedná o pokus ilegálního útěku do ciziny za tím účelem, aby tam filmovala, nýbrž se jedná o spolčení k velezrádnému podniku… Ilegálním útěkem se snahou spojit se se zrádnou emigrací, spolčením se s jinými pachateli k pokusu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení, stykem s cizím činitelem, spáchala trestný čin velezrady… Za to se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků.“ Režisér Ornest ještě připomněl: „Útěk z armádního divadla byla podle nich navíc vojenská dezerce.“ Stejně jako případná emigrace šestice hokejistů, členů ATK. 

Proti elitě divadelní a umělecké fronty nakonec – veřejně vyjmenována – zbyla jenom čtveřice iniciátorek, prvotřídních komunistek a druhotřídních hereček Divadla čs. armády. Jejich snaha dotáhnout oblíbenou a úspěšnou kolegyni na pomyslnou Golgotu skončila na půl cesty. „Touha Světly Amortové a spol., aby tato krásná, energická, sebevědomá, nadaná, úspěšná Jiřina Štěpničková, která se neprodala ani Němcům, ani komunistům, konečně vypadla z české scény a českého plátna, se splnila jen částečně,“ napsal divadelní kritik Jindřich Černý.

Na jaře 1953 byla převezena do ženské věznice v Pardubicích. Mezitím se postupně s žádostí o milost obraceli na prezidenta Zápotockého vrcholní představitelé českého divadla a kultury, mj. Martin Frič, Jiří Trnka, Jaroslav Průcha, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická a další. Poté o její propuštění znovu v roce 1955 žádaly opory Národního divadla v čele s Leopoldou Dostalovou, Zdenou Baldovou, Ladislavem Peškem, Jaroslavem Vojtou a Eduardem Kohoutem. Když se však měl k žádosti o milost vyjádřit také kolektiv souboru Armádního divadla, tedy v podstatě jeho ZO KSČ, většina přítomných zaujala zamítavé stanovisko; také Jiřina Jirásková, která se za to později kolegyni omluvila. Svobodu ji přáli pouze čtyři členové: Rudolf Dejl mladší, Lída Vostrčilová, Josef Chvalina a další neidentifikovaný kolega, údajně Antonie Hegerlíková. 

Vězení Jiřina Štěpničková opustila až v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií, na zkušební čtyřletou lhůtu. Režimem tvrdě zkoušená podlehla 5. září 1985 rakovině; zemřela půl roku po Amortové, která ji o život chtěla připravit již před 33 lety.

A tak se na úplný závěr vrací otázka z titulu: měla Chramostová svou kolegyni na svědomí? Vedle známé čtveřice Amortová, Kožíková, Švabíková a Freslová, jež oficiálně žádala pro oblíbenou herečku šibenici, takto veřejně nevystoupila, nikdo z kolegů ji v této souvislosti nezmínil. Nebyla však ani mezi zmíněnými čtyřmi členy Divadla čs. armády, kteří našli odvahu hlasovat proti, tedy pro udělení prezidentské milosti. Třeba se ale členka strany této tak závažné stranické schůze z nějakého důvodu nezúčastnila. Je snad o tomto hlasování nějaká zmínka v její údajně otevřené biografii? Konkrétní důkazy nejsou, pamětníci již nežijí a prezenční listina s hlasováním zřejmě neexistuje. Otázka zůstává nezodpovězena, podezření zůstává…

V řadách komunistického i vinohradského ansámblu zůstala poté Vlasta Chramostová ještě hodně dlouho, oboje opustila až v roce 1968 po srpnové okupaci.