Už tak rozdělená společnost ještě víc prohloubila příkop usilovným snažením na sociálních sítích, protože kde jinde lze beztrestně v anonymitě tak urážet, obviňovat, lhát či se alespoň rozhodně domnívat. Vedle připomínání nesporných zásluh svých zesnulých hrdinů sáhly oba tábory k podpásovému vytahování nejrůznějších výčitek - použiji-li na tuto činnost to úplně nejslušnější pojmenování.

Postihlo to i herečku Vlastu Chramostovou. Připojím se k obsáhlé diskusi také, ale pouze jedním jediným tématem. Pominu její členství v KSČ, protože kdo tenkrát nevlastnil rudou legitimaci (a nebyli to jenom samí bídáci, jak jsou o tom nepamětníci přesvědčeni) tak předvoj dělnické třídy alespoň pravidelně a poctivě volil; čest výjimkám v počtu asi 0,3%. Tématem nebude ani spolupráce s StB, ani podpis Charty 77 či disidentská činnost, vrátím se totiž ještě dál do minulosti, do začátků tragických 50. let. Pro mě zůstalo největším všeobecně rozšířené obvinění, že Vlasta Chramostová byla mezi těmi, kdo požadoval smrt Jiřiny Štěpničkové. A přiznám se, že mě to na základě svých předchozích vědomostí a badatelských znalostí i překvapilo.

K tomuto tématu mě už před téměř dvaceti lety přivedla práce na tetralogii Utajené stránky hokejové historie, konkrétně na díle Na oltáři komunismu, protože osud Jiřiny Štěpničkové je těsně spjatý s osudem brankáře hokejových mistrů světa Bohumilem Modrým: oba se stali obětí snad nejodpornější a nejpodlejší provokace Státní bezpečnosti, tzv. Akce Kámen. Řízené likvidace odpůrců zřízení, jež touha po osobní i tvůrčí svobodě přivedla k rozhodnutí opustit republiku. Pochopitelně nepovoleně a tím pádem protistátně, zrádně a zločinecky. Získal jsem tehdy na toto téma pár autentických a také v publikaci uvedených výpovědí.

Bylo to v roce 1950 (mj. v době zatčení a věznění hokejistů), když začínající Vlasta Chramostová přešla z brněnského Národního divadla do pražského Vinohradského, zatímco o čtrnáct let starší Jiřina Štěpničková zářila na prknech Městských divadel pražských a jako host i ve Vinohradském. Zářila tak, že si tím způsobila komplikace, jak připomněl její herecký kolega Svatopluk Beneš: „V Ostrovského Bouři jsem se stal partnerem její Káti Kabanové. Jiřina byla hvězdou Městských divadel pražských. Ačkoliv její výsadní postavení budilo nevoli v dámské části souboru, uměleckou prioritu ji nikdo nemohl upřít.“ 

Na scénu v této souvislosti vystupuje další persóna: Světla Amortová, již téměř čtyřicetiletá členka hereckého ansámblu Městských divadel a tedy jedna z možných nepřejících konkurentek úspěšné a obsazované Štěpničkové. Bývalá odbojářka vězněná nacisty, hned po osvobození komunistická funkcionářka, pražská poslankyně a údajně i členka ÚV KSČ se navzdory politickému angažování nikdy žádné výraznější role nedočkala; alespoň Wikipedie či Osobnosti.cz žádnou neuvádějí.