Na Bulovku se mi dvakrát nechtělo, jenže co naplat, bydlištěm do ní spadám. Nepsalo se totiž o ní v poslední době příliš sympaticky, ředitelé se v ní střídali jako svatí na orloji. Předposlední trestně stíhaná Andrea Vrbovská tam před dvěma roky prošustrovala přes 800 miliónů. Srovnávejte: částku ve výši šestnácti Čapích hnízd, a přitom zcela mimo zájem novinářů. Asi se tam teď musí hodně šetřit - neprojeví se to na službách?

Z chirurgie mě jen tak nepustili

Nemocnice má v současnosti velké dluhy a trápí ji nedostatek lůžek i zaměstnanců. „Jsme ze všech pražských nejhůře placená nemocnice,“ říká Jan Kvaček, jenž nyní řediteluje z horkého křesla zadlužené příspěvkové organizace, která je každoročně ve ztrátě 400 miliónů při obratu 3,2 miliardy. „Oproti Motolu dostáváme až o čtyřicet procent nižší platby, přesto poskytujeme lepší péči, než si lidé myslí." Nejlepší příležitost přesvědčit se…

Po příchodu do nemocnice jsem po čekárnách strávil celkem téměř deset úmorných hodin, které je však třeba rozdělit na čtyři + šest – o těch šesti bude řeč v příštím pokračování. Kratší časový úsek připadl na chirurgii, dokud nebyly vyvráceny obavy, zda by nemohlo ve vnitřnostech jít o záležitost operativního charakteru. Než se to potvrdilo, ´vymetli´ se mnou kde co z moderní výbavy, tolik prohlídek jsem neabsolvoval ani za několik posledních let dohromady: dvakrát RTG, dvakrát CT, sono, EKG, krev, moč. Vyhodnocené výsledky, které zaplnily dva papíry, mi přinesly pro zbývající roky uklidňující příslib zdravotního stavu – jenže taky definitivní přidělení lůžka na Klinice infekčních, parazitárních a tropických nemocí. S možností přesvědčit se na vlastní oči i organismus, jak to v současnosti s naším zdravotnictvím vypadá.

Ochota, obětavost, maximální snaha

Byli jsme na pokoji tři, se mnou ještě dva hodně staří a hodně nemocní pánové. Pacienti, jimž bylo nutné i třikrát denně kompletně vyměnit lůžkoviny („Vy už jste se zase pokakal?“), které bylo zapotřebí pokaždé očistit („Otočte se na bok, ať vám mohu umýt zadeček…“). V takových chvílích ovzduší na pokoji vždy věru notně zhoustlo. Ochotné sestry byly přitom kdykoli připravené obětavě se postarat, aby pacienti i v té bídě měli co nejvíce pohodlí, nikdy na sobě nedaly znát nějakou rozmrzelost, natož znechucení.

Kliniku jsem opouštěl těsně před tím, než do její karantény přivezli první Čechy ´importované´ z Číny s podezřením nákazy koronavirem a s dobrým pocitem, že naše zdravotnictví dělá skutečně obětavě vše, co je v jeho silách. Že však tak úplně vše ideální není, o tom ještě příště.

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.