Kolik se vás tam sešlo?, zajímal se otec. Moc, v tom davu se musel cejtit každej člověk v tísni. Někdo říkal sto tisíc, jeden zrzek dokonce tvrdil, že za pár chvilek to bude milión. A těch herců, co tam mluvilo… I takoví, co známe?, vyzvídal dál otec. Jasně, samí slavní, co je známe z reklam, triumfoval synek.

Časy se mění, zpíval bard, ale už ani tenkrát Američan Bob Dylan neobjevil Ameriku. Aktuálně nám to dokazují herci a herečky z našich národů vzešlí. Za časů mého mládí, dospívání i zaměstnání vždy jenom láska a pýcha národa. Mnozí zasloužilí umělci, a ti nejlepší dokonce národní, milovaní a obdivovaní, nikomu nevadilo, že dostávali tituly od komunistů. Když jsem jako kluk mířil do nuselské školy ve Svatoslavově ulici, pokaždé jsem si připomněl: támhle v té vile bydlí pan Hrušínský. Už jsme ho dobře znali z veseloher Poslední mohykán, Hostinec U kamenného stolu či Haškovy povídky, od té doby a už navždy pro mě Pan Herec. O něco později, při jedné rodinné sešlosti, jsem byl, jako evidovaný nápadník dcery domácích, představen Janu Pivcovi; ten den jsem dlouho nemohl usnout. A později, to už během profese, seznam jmen s přídomkem Pan Herec či Paní Herečka narůstal.

V roce 1977 oslavoval 70. narozeniny František Filipovský a shodou okolností i Český hokejový svaz. Časopis Gól pochopitelně takovou příležitost nemohl promarnit: starý pán neměl nic proti srandě, ochotně se navlékl do brankářského dresu z počátků hokeje a pro časopisecký titul zapózoval na zimním stadiónku v Braníku. Myslím, že za tu krátkou hereckou etudu ani nic nechtěl, naopak mě pozval na své poslední představení před rekonstrukcí Národního divadla a posadil do lóže hned naproti prezidentské. A přímo pode mnou s ním na jevišti ve svitu Lucerny zářili Bohumil Záhorský, Josef Kemr, Luba Skořepová, Blanka Bohdanová či Jiří Sovák. A také Miroslav Doležal, s nímž jsem se pravidelně potkával na atletických závodech, kde působil jako dobrovolný rozhodčí; ochotně, skromně a pochopitelně zadarmo. Z následující generace uvízli v mém poznámkovém bloku a vzpomínkách zvláště Josef Somr či Jana Hlaváčová, jež mě zase pozvala do Stavovského divadla na svou skvělou Vévodkyni valdštejnských vojsk. Kdeže jsou dnes takoví velikáni, nebo alespoň jejich talentem obdaření potomci.