Protože však byly čistě osobní, přiznávám se k nim až dnes, abych – nedej pánbůh – někoho svými problémy a předpojatostmi před volbami neovlivnil. A proč jsem na sázkaře nevsadil (všimněte si, prosím, že používám záměrně malé písmeno, abych nenarazil, na to soudit se s mnohonásobným milionářem nemám) prozradím následně.

Přitom s panem Michalem Horáčkem jsem se dostal do kontaktu všeho všudy dvakrát a to už věru dávno, navíc pouze jednou osobně. Nedošlo k tomu však ani na dostizích, ani někde před prodejnou Tuzexu. Stalo se jeden podzimní den onoho historického roku 1989 na návštěvě mého mnichovického souseda, jazzmana a už tenkrát podnikatele Martina Kratochvíla. Nečekaně se tehdy dostavil jeho švagr Michael Kocáb i s kolegou z hudební branže, aby se pochlubili svou vizí vybudovat MOST z komunistické minulosti do kapitalistické budoucnosti. Že jsem u této málem protistátní sešlosti mohl i s doporučením domácího pána setrvat bylo dáno tím, že už jsem byl pár měsíců znám světu, národu a tím pádem i StB z vysílání štvavých rozhlasových stanic coby jeden signatářů provolání Několik vět, a tím pádem člověk svým způsobem důvěryhodný.

Bylo tenkrát ve společnosti už hodně rozhodnutých líně se převalující soukolí perestrojky konečně někam popostrčit, udělat aspoň něco málo pro změnu režimu. I když podobné iniciativy byly stále ještě trochu o hubu, takže i já se nakonec octl v seznamech StB, byť ten můj měl nadpis Sledované osoby. Už jsem měl za sebou účast na pečlivě monitorovaných demonstracích či na dvě desítky sesbíraných jmen signatářů z řad pracovníků nakladatelství Olympia (včetně dvou členů KSČ!), které jsme snášeli na jednu protistátní hromádku do Filmového klubu v Paláci Adria.

Proto, v onom tehdejším převládajícím svatém nadšení, jsem se odvážil nabídnout jakoukoli pomoc. No, jako bych nic neřekl, jako bych tam nebyl, ani slušné odmítnutí či dokonce poděkování za ideovou spřízněnost a podporu. Pochopil jsem: oba pánové dali jasně najevo, že v téhle politické iniciativě míní jet sami, že ´perestrojková pastrojka Mostu´ je jenom jejich soukromý džob s předpokládanou vidinou osobního posametového úspěchu, proč se tedy o něj dělit. Mně ovšem nevadilo samotné odmítnutí, měli na to pochopitelně plné právo, zarazil mě jenom ten poněkud arogantně projevený nezájem, nechuť se dělit.

Druhé ´setkání´ bylo neosobní, proto ty uvozovky. To už v úvodu nového tisíciletí, kdy mé několikaleté publicistické úsilí zcela naplňovala práce na tetralogii Utajené stránky hokejové historie s prvními dvěma díly Zapřené generace a Obětovaní šampióni. Protože literatura faktu je tvorba sice vzrušující, ale nevděčná, oč náročnější o to méně rentabilní, napadlo mě před vydáním druhého dvoudílného svazku (Na oltáři komunismu a Kauza Vladimír Zábrodský) poptat se po příspěvku u nějakého movitého sponzora. Třeba právě majitel Fortuny a sám literát, jenž na sportovních sázkách vydělává milióny, by mohl pustit ´chlup´ ve výši několika tisícovek. Navíc by měl zásluhy i dobrý pocit, v knize by bylo jeho jméno s poděkováním navěky zachováno.

Rozjel jsem se za ním osobně, sídlili tenkrát někde na Zahradním městě, vezl jsem i knihu s věnováním. K setkání však nedošlo, pan ředitel údajně nebyl přítomen, ale prý se ozve, ujistila sekretářka. Pokud si vsadíte, že k tomu nikdy nedošlo, natož s poděkováním za knížku, berete prémii. Pro člověka, jenž zbohatl na sázení sportovních příznivců, nebyla podpora knížky o dramatických osudech slavných sportovců zajímavá. Ano, i na to měl právo, ani to mu neupírám. Zůstala ovšem pachuť z postoje úspěšného milionářského byznysmena, pro něhož je buď pár tisícikorun pod jeho rozlišovací schopnost, nebo se možná zděsil představy, že by z jeho mnoha nulového konta ubylo.

Jelikož příliš neholduji sledování domácí hudební scény, jméno ex-sázkaře a úspěšného textaře Michala Horáčka se mi poté nadlouho vykouřilo z hlavy. Vynořilo se až souvislosti s kompletováním listiny uchazečů o prezidentský post, kdy začal (s finančním nasazením právě oněch vysázených miliónů) objíždět republiku a žadonil o občanskou podporu. Přišlo mně to v tu chvíli docela legrační: před třiceti lety poněkud arogantně odmítal každého, když ve dvojici někomu jinému svépomocně budovali Most na Pražský hrad, nyní se s optimisticky samolibým neupřímným úsměvem pokorně doprošuje desetitisíců, aby cestičku tamtéž pomohli svým hlasem vydláždit jemu samotnému. (Rozporu v jeho vnímání lidí si všimli i jiní, třeba Petr Holec, reportér týdeníku Euro, v prosincovém článku Zklamání týdne: „Horáček, jenž je doma v Roudnici známý spíš pohrdáním místních kvůli horšímu hezkému českému estetickému vkusu, vsadil už od začátku na falešně líbivý kýč o všech dobrých lidech a jejich ještě lepších příbězích.“) Nebylo jich nakonec dost, na líbivý kýč ti dobráci naštěstí houfně neskočili.

Tím však celý příběh ještě nekončí. Prý jako dostihový sázkař býval úspěšný, tentokrát ovšem, po vlastním osobním neúspěchu, vsadil vysoké částky špatně i podruhé, ke všemu na bývalého soupeře. Ze dvou obstarožních valachů si vybral toho sice o pět dostihových sezón mladšího a tedy méně sešlého a evidentně nekulhajícího, zato taktického chování neschopného a fair zápolení neznalého. Místo aby se jeho ´kůň´ ve chvílích rozhodujícího souboje hlava na hlavě soustředil pouze na vlastní síly, snažil se v sousední dráze už tak s posledními silami cválajícího protivníka pouze zoufale zbaběle nakopávat, což publikum na pomyslné občanské tribuně bystře vnímalo. A když bylo po všem, když Horáčkův favorit skončil blbě, tedy na čestném druhém místě, osvědčený sázkař se ho zřekl, nad jeho příštími ´dostihovými´ šancemi zlomil hůl a svého vysosaného koníka symbolicky poslal na politická jatka. Jak to už kdysi v jednom textu předvídavě naznačil ´Ať jsi přes den docent nebo tunelář…´

Ne, pane Michale Horáčku, po takto morálně vybaveném prezidentu věru netoužím.  

Jiří Macků