Sportovní politika Svaté senátní trojice

Moc toho tím pádem o tamní situaci nevíme, ale vždy to pečlivě rozebíráme. Vrtáme se v jejich společenském zřízení, do něhož je nám putna (jak by to asi probíhalo naopak?), zpochybňujeme výsledky voleb z loňského srpna, u nichž ovšem byli zahraniční pozorovatelé, tamnímu prezidentu nasazujeme psí hlavu a místo něj nabízíme Bělorusům (a Běloruskám, pochopitelně…) naše návrhy, podepisujeme petice, v množství spíše zanedbatelném se shromažďujeme na náměstích, přijímáme rezoluce i představitele tamní opozice. A také, a to velmi bezohledně, prostřednictví nejvyšších tělovýchovných institucí jejich sportovce opakovaně připravujeme o oficiálně přidělené pořadatelství akcí světového významu. A to vše, pochlubme se, odpovědně a disciplinovaně probruselsky.

Však nám to poklonkování Západu také Lukašenkovi sportovní vykořisťovaní poddaní na nejrůznějších úrovních poctivě vracejí. Na nedávném šampionátu v hokeji (které bylo Minsku odebráno za potlesku některých představitelů domácí politické elity) nám ztuhly úsměvy poté, když nám outsider mínil komplikovat postup. Na Odložilově memoriálu nedlouho poté dva běloruští oštěpaři vyučili kompletní domácí špičku, a jeden kladivář zase vyfoukl zlato konkurenci na mítinku v Kladně. Avšak i další měření dopadla nevalně, tak jak Svatá Senátní Trojice v sestavě Vystrčil-Fischer-Němcová nestihla prosadit do sportu dost své přízemní politiky. Čímž se vlastně tito nesportovci od prvního pohledu v posledních dnech podíleli na sérii sportovních neúspěchů několika našich reprezentací.

Sankcemi za porozumění mezi národy

Kdyby totiž ze svých senátních výšin prosadili na unijní platformě bojkot jedné skupiny Evropské volejbalové ligy hrané v Minsku, či se alespoň zasadili o odvolání startu našeho týmu, nemuseli jsme si na domácí reprezentaci vylámat zuby. Podobně v této soutěži a s týmž soupeřem dopadl i náš ženský tým, a do třetice mohlo z jakéhokoli důvodu odřeknutí startu Bělorusek v Praze zamezit porážce košikářek. Zabít takhle tři mouchy jednou ranou, to by bylo: ani jedno utkání neprohrát, a poté si spokojeně počkat na senátní podrbání.