Sportovní politika Svaté senátní trojice

Moc toho tím pádem o tamní situaci nevíme, ale vždy to pečlivě rozebíráme. Vrtáme se v jejich společenském zřízení, do něhož je nám putna (jak by to asi probíhalo naopak?), zpochybňujeme výsledky voleb z loňského srpna, u nichž ovšem byli zahraniční pozorovatelé, tamnímu prezidentu nasazujeme psí hlavu a místo něj nabízíme Bělorusům (a Běloruskám, pochopitelně…) naše návrhy, podepisujeme petice, v množství spíše zanedbatelném se shromažďujeme na náměstích, přijímáme rezoluce i představitele tamní opozice. A také, a to velmi bezohledně, prostřednictví nejvyšších tělovýchovných institucí jejich sportovce opakovaně připravujeme o oficiálně přidělené pořadatelství akcí světového významu. A to vše, pochlubme se, odpovědně a disciplinovaně probruselsky.

Však nám to poklonkování Západu také Lukašenkovi sportovní vykořisťovaní poddaní na nejrůznějších úrovních poctivě vracejí. Na nedávném šampionátu v hokeji (které bylo Minsku odebráno za potlesku některých představitelů domácí politické elity) nám ztuhly úsměvy poté, když nám outsider mínil komplikovat postup. Na Odložilově memoriálu nedlouho poté dva běloruští oštěpaři vyučili kompletní domácí špičku, a jeden kladivář zase vyfoukl zlato konkurenci na mítinku v Kladně. Avšak i další měření dopadla nevalně, tak jak Svatá Senátní Trojice v sestavě Vystrčil-Fischer-Němcová nestihla prosadit do sportu dost své přízemní politiky. Čímž se vlastně tito nesportovci od prvního pohledu v posledních dnech podíleli na sérii sportovních neúspěchů několika našich reprezentací.

Sankcemi za porozumění mezi národy

Kdyby totiž ze svých senátních výšin prosadili na unijní platformě bojkot jedné skupiny Evropské volejbalové ligy hrané v Minsku, či se alespoň zasadili o odvolání startu našeho týmu, nemuseli jsme si na domácí reprezentaci vylámat zuby. Podobně v této soutěži a s týmž soupeřem dopadl i náš ženský tým, a do třetice mohlo z jakéhokoli důvodu odřeknutí startu Bělorusek v Praze zamezit porážce košikářek. Zabít takhle tři mouchy jednou ranou, to by bylo: ani jedno utkání neprohrát, a poté si spokojeně počkat na senátní podrbání.

Navíc byl Minsk úplně nejčerstvěji sankcionován odejmutím pořadatelství mistrovství světa moderních pětibojařů, což je bezesporu další podraz na všechny běloruské sportovní příznivce, pochopitelně i ty protivládní, kteří tak nemohli oslavit třeba dvě zlaté medaile svých moderních dívek už v úvodních disciplínách; naše zástupkyně jim záviděly ze slušného odstupu. Panu Lukašenkovi tak jako zhrzenému domácímu pořadateli i nadále zbývají jenom oči pro pláč, zatímco spokojený pan Fischer si může s požehnáním pana Zemana a celého senátu vzít paní Svjatlanu domů na byt, stravu a případně i na ryby.

Disciplinovanost, slovo v češtině neznámé

Já vím, nasávat vzdušný kyslík s nasazenou roušku či respirátorem je trápení. Můžu vás ale z vlastní vojenské zkušenosti ujistit, že v plynové masce to jde ještě blbějc. Jenže občas nastanou okolnosti a člověk se musí podřídit, a to ani ne tak z příkazu vlády, jako veden pudem sebezáchovy.

Nikdy jsem nevlastnil kolo, a dodnes se divím, jak k tomu vůbec mohlo v mém klukovském věku dojít. Tím pádem jsem nepropadl jakékoli formě závodění ani cykloturistice. Snad právě proto patří mezi mé nejoblíbenější sportovní pořady nejrůznější závody, a vůbec to nemusejí být ty nejslavnější. Absolvuji je v zázemí pohovky u televizoru, prostřednictvím kamery na motocyklu jsem uprostřed dění, sleduji taktiku peletonu či boj na špici, kochám se krajinou, obdivuji udržované vesnice, přírodu, středověké památky. Tak jsem se třeba v minulých týdnech vydal z Paříže do Nice, prosvištěl Valonský šíp či kolem dokola objel Flandry, Baskicko, Romandii a čerstvě i Švýcarsko.

A taky jsem si všímal lidí, všude kolem trati jich bylo plno ať dole ve městech či u vysokohorských prémií, protože západní Evropa cyklistice fandí. Přihlížející zvědavci bez rozdílu pohlaví a víry, i službukonající pořadatelé a policisté přitom všichni do jednoho vybaveni dříve rouškou, nyní respirátorem, byť rozestupy kolem trati to přímo nevynucovaly. Závodníky jsem za jejich statečnost obdivoval, diváky za totéž však litoval. Cožpak v těch unijních Evropanech už není ani kousek hrdosti vzepřít se příkazům kohokoli odkudkoli? Odvaha zachovat se svobodně, strhnout ten omezující kus tkaniny a vykřičet do světa to osvobozující českomoravské „Já su tak šťastný, že su tak Volný!“

Ještě jednou na totéž téma, tentokrát od antuky

V minulých dnech se uskutečnily i dva význačné tenisové turnaje, jež nás nadchly výkony našich děvčat a současně překvapily chováním diváků, sešlosti z nejrůznějších koutů. Ano, zase ty respirátory. Když o přestávkách klouzala kamera po tribunách, všímali jsme si módy nejen šatů a klobouků, ale i ústní ochrany.

Zvláště jeden muž se při pařížských finálových utkáních žen těšil zájmu režiséra, a přitom ne kvůli respirátoru neustále sesunutému až na krk, jako by měl problémy se štítnou žlázou. Kdo je ten člověk, zdalipak ho znáš, tázali se nezasvěcení u obrazovky. Inu kdo by to byl, přece český trenér Barbory Krejčíkové! Ale nevyčítejte mu ten jeho odhodlaný posed, ten malý exportovaný osobní antirespirátorový vzdor, vždyť koneckonců jenom potvrdil známou poučku, že vždy musí existovat nějaká pitomá výjimka, aby mohla potvrdit rozumné dané pravidlo. A české výjimky, ty již mají ve světě nějaký zvuk!

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.