Za odměnu, pro potěšení a navození klidného spánku. Třeba ta nejoblíbenější o vlkovi, co sežral babičku i s Karkulkou (nebo naopak, pořadí už si nepamatuji), načež chráněného savce proradně rozpáral bezohledný myslivec, krve plná seknice. Nebo nějakou podobnou povídačku, prostě aby potomek, než přijde spánek, přišel na jiné myšlenky a harant už dal pokoj.

Černý princ na bílém koni v pozadí

Já jako autor chci ovšem jít jinou cestou, podle mého názoru moderní pohádky se současnými hrdiny nemusejí být nutně vyfutrované mrtvolami, natož nějakým domácím násilím. Už mám rozpracované první náměty a v hlavě se rodí další. Kam se hrabou kluci Grimmovic, i když jsou na mě dva. Příkladem budiž třeba pohádka O neopatrné Růžence.

Jistá dívenka ausgerechnet tohoto jména se jednou, vidouc z okna jejich podnikatelské vily ve stylu moderní gotiky, jak v zahradě jakýsi dosud neznámý snědý muž svalnatě-lepého vzezření, možná nějaký inženýr právě odněkud připluvší, stříhá růže. Vydá se proto – znajíc už lecjaké barevné časopisy – tamtéž za účelem vidiny strávení příjemného odpoledne.

Když se pak umolousaná a rozvrkočená Růža dostaví k večerní tabuli, přizná rodičům, že je poněkud opíchaná, jelikož si nedávala pozor. Svaluje však vše na plané růže, ale je to len planá výhovorka (zvažuji totiž i slovenskou verzi). Následující den, zřejmě pod tíhou nečekaných zážitků, nečekaně upadne do hlubokého spánku, jež poté její rodiče vydávají před zástupci tisku i tlače za pouhou tzv. hibernaci jako přípravu na meziplanetární lety. 

Tomu však hodlá zabránit stárnoucí princ Mirek, jenž přijíždí na poslední chvíli na bílém koni, byť sám je po otci černý s velkým Č. Se souhlasem rodičů, a poté co podepsal revers o osobní odpovědnosti, usedá v dívčině pokojíku u dívčiny postele a hladě dívčin alabastrový kotníček líbezně deklamuje, pěveckého nadání totiž nemaje:

Kdybys viděla moji tvář, jistě by ses ptala, na co myslím. (Princi, princi, i děti se dovtípí! – pozn. aut.) A já asi bych nedokázal říct ani slovo. Dívám se na tebe a vidím spící krásu. Teď už se jen skloním, abych tě políbil. Nevzbudíš se, i když vím, že krásný mladý princ může otevřít tvé oči. Tak tedy spi. Kdo ví, možná už zítra se probudíš a budeš velkou slečnou a vůbec si neuvědomíš, že ses změnila uprostřed svého snu…

(Princ ji sice poté poněkud ocumlal, ale k ničemu to nevedlo. Ani k tomu, že vyvrcholení příběhu zatím nemám. Třeba jako že holka by se po probuzení zase ráda podívala na zahradu, kde se jí zalíbilo, leč zjistila, že to fakt nebyl sen, a teď letí někam ke všem čertům, respektive Pánubohu do oken.)

Plán sklizně brukvovin bude splněn!

Zatím pouze v náznacích se rodí updatovaný text na další známý příběh. Jelikož je vysloveně aktuální, hodlám děj umístit do regionu – jak my intelektuálové říkáme – geograficko-sociologicky poněkud indiferentního. (Nadnormativní použití cizích slov, českým vesnickým dřevákům veskrze neznámých, je záměrné: ať se děti učí odmala, co když jednou budou chtít být ministrem.) Někam do míst, kam již nejezdí metro a kde dosud nepremávajú kombajny, tedy někam do malého města, významem se blížícího větší vesnici. Příp. naopak.

Námět pohádkové story bude mírně agrikulturní, hlavní zápletkou se zatím jeví soudružsko-sousedské vzedmutí místní komunity v době sklizně brukvovin. Do společného úsilí se při tom zapojí všichni přítomní v místě hlášení bez rozdílu věku, pohlaví, náboženství a funkcí, mj. dědek (senior), babka (seniorka), třicetiletý syn (mamánek), šestnáctiletá vnučka (ve druhém měsíci), výhledově i farář (určitě nebude zařazen hned za syna – pozn. aut.), s funícím starostou pochopitelně v čele. Kde se však bude děj realizovat, nejsem zatím rozhodnut, snad mi pomohou čtenáři v připravované soutěži, v níž to bude hlavní otázka. Nápomocí v řešení budiž zvažovaný název pohádky O velké řepě.

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.