Jezdili jsme, fotbalová jedenáctka pražských sportovních novinářů, v předlistopadových letech po vlasti a více než vlastními výkony tak povídáním při následných besedách šířili povědomost o naší kopané. (To byla ovšem ta památná po evropském šampionátu v Jugoslávii 1976, po olympiádě 1980 či světovém ve Španělsku 1982 i s dávnějšími vzpomínkami na Chile 1962. Netuším, o čem zajímavém aktuálním bychom mohli hovořit dnes…) Po urputném boji s místní starou gardou, v němž nešlo o vítězství (ovšem prohrávali jsme neradi) se s hostiteli konala společná večeře a po ní ona beseda. Většinou jsem ji moderoval, čímž se nemíním chlubit jenom připomenout, že jsem to byl právě já, kdo toho nejvíc naplácal. A protože dotazy ´prostého lidu´, jenž se pro svou hubatost neměl čeho obávat, nebyly vždy politicky korektní, ba byly až provokativní, nebyly jiné ani odpovědi hostů, sporťáků z nejrůznějších médií. Těžko se divit i naší odvaze po tak vyslovené důvěře besedujících pracujících a několika pivech.

No, stručně řečeno, naplácali jsme toho všeho možného za večer dost, že by se nějaký přítomný Bretschneider upsal. A ono nikdy nic. Uvědomil jsem si to s jemným mrazením v zádech až po Listopadu a zveřejnění svazků StB. Jak se ukázalo, jezdili totiž ´od nich´ s námi tři: v brance hlasatel ČsT, v obraně šéfredaktor ´mého´ nakladatelství Olympia, a jako nezvládnutelné libero syn tehdejšího předsedy Českého fotbalového svazu a pracovník Mezinárodní organizace novinářů. Ten dokonce jako důstojník StB z oddělení, jež právě mělo na starosti současně novináře i sport.

Od té doby vím, že mezi těmi, jakkoli ´s nimi´ zapletenými, je třeba dělat rozdíly. A že jich v našem prostředí bylo! Ve sportovní redakci ČsT snad každý druhý a v deníku Čs. sport taky slušná řádka. Ba dokonce jsem se po čase naučil je chápat. Chceš vyjíždět služebně na vytoužený Západ? No tak koukej pozorně kolem sebe a vše zapisuj, pohovoř s nějakým emigrantem o tamní bídě a potom napiš zprávu. A už ho měli jako důvěrníka, člověka, jemuž mohou důvěřovat. Chceš vyjíždět opakovaně? Tak příště přitvrď.

Vzpomínám na dva ´zaháčkované´ kolegy z Čs. sportu, kteří i v dobách, kdy se zdaleka ještě tak nejezdilo, byli každý rok služebně na poněkud sportovně okrajové akci, motoristické Šestidenní. Taky bych rád vyjížděl, ale měl jsem po Srpnu na Západ zaracha a služební pas v trezoru na ÚV ČSTV. Tak jsem si raději vsugeroval, že se stejně bojím létat, a nabyl jsem vnitřního klidu. (Ale ve skutečnosti jsem se nebál, takže třeba do oblíbeného Leningradu se iniciativně rád vracel.)