Na začátku byl ten nosorožec menší, spíš legrační, - co to je šest milionů od maďarského nebožtíka. Tenkrát ještě dnešní hlava státu hlavou státu nebyla, ale už tehdy, jak si pamatujeme, náš dnešní president zaujal pozici mrtvého brouka.

Jak šly roky, čím dál tím častěji propukaly aféry. Za dvacet let tu ten bílý tlustokožec pořádně vyrostl. Z ukradených milionů se stávají ukradené miliardy. Mnozí politikové, kteří přišli do politiky s prázdnými kapsami, odcházejí z politiky jako milionáři. Hlavu státu zajímá, jestli ministr umí anglicky, ale nezajímá ho, jak se může stát, že ministr přes noc zbohatl. Nevadí mu ani, že politické strany nemůžou doložit útraty za své volební kampaně.

Zajímavé je, k čemu se pan president vyjadřuje. Tu k finanční krizi, tu k oteplování, tu k okurkové nemoci. Je zkrátka ve všech oborech doma a má na ně svůj názor. Je to jeho právo. Zaráží mne okolnost, že zatímco obyčejný občan se pohoršuje nad nekonečnou ságou o korupcích, pro pana presidenta to jsou věci, které jsou mimo oblast jeho zájmů.

A tak když už po několikáté policisté zabývající se korupcí postupně, i hromadně, opouštějí svůj úřad, nebo jsou, za mlčenlivého souhlasu velkých stran, rozpuštěni, tak pan prezident ani nepozdvihne obočí, natož aby pohrozil svým profesorský ukazováčkem, i když, jako hlava okrádaného státu, by měl pořádně bouchnout pěstí do stolu.

A když vyhřezne nějaká opravdu ošklivá kausa, jako aféra Drobil, a hrozí, že si politici budou prát své prádlo veřejně, pozve si na Hrad pan prezident příslušné hlavy politických stran a poradí jim: Pánové, pokud nechcete přijít o všechno, nechte kostlivce ve skříni!

Ke všem těm aférám, o kterých si my denně dozvídáme, kterými se trápíme, Hrad většinou mlčí. Proč asi pana presidenta zajímá okurková nemoc víc, než to, o čem si v Česku cvrlikají vrabci na střeše. Nejspíš proto, že o tom všem ví mnohem víc, než tušíme.

Jiří Menzel