Zřejmě pod dojmem očekávatelného vítězství své politické strany Obnova (Renaissance) a jejich spojenců, prezident Macron věnoval namísto intenzivní týdenní volební kampaně tři dny cestám do zahraničí, především na Ukrajinu.

Pokud šéf státu a hlava největší politické strany v zemi vydá takovýto signál voličům, následuje obvykle jejich demobilizace. Alespoň tedy částečná. Část centristických voličů tak pravděpodobně zůstala doma a z toho také plyne i vysoká neúčast v 2. kole voleb (54 %), ve kterém se vlastně rozhoduje o budoucím směřování republiky. Byla to velká politická chyba prezidenta.

Jeho strana spolu se svými spojenci, zůstává sice s 250 mandáty (z toho ovšem 48 poslanců reprezentuje aliančního partnera MoDem a 27 dalšího koaličního partnera Obzory (Horizons)) nejsilnější parlamentní formací. Ale ztratila v Národním shromáždění (dále jen NS) oproti předchozím volbám před pěti lety 109 mandátů a tím přišla o většinu. K tomu, aby měl většinu, by Macron v NS potřeboval alespoň 289 mandátů.

Macronova koalice Spolu! (Ensemble!) získala ve 2. kole 38,6% hlasů. Za ní s poměrně velkým odstupem ve volebním výsledku je Mélenchonova spojená levice (NUPES) s 31,6% hlasů. Také NUPES anticipovaly výzkumné agentury po 2. kole větší zastoupení v parlamentu nežli nakonec dosažených 149 mandátů. Z těchto mandátů ovšem připadá na nejsilnější levicovou formaci, Mélenchonovu stranu Nepoddajná Francie (LFI), 84 mandátů. Následují socialisté s 28 získanými mandáty, ekologisté s 23 mandáty a komunisté se 14 mandáty.

Tři menší levicové politické formace ovšem trvají na předvolební dohodě, podle které si vytvoří vlastní poslanecké kluby. Což samozřejmě nabourá akceschopnost levice v NS, ale zejména to způsobí, že tou „první“ opoziční stranou v parlamentu se stane Národní sdružení M. Le Penové, které získalo (nebojím se to říci) senzačních 89 mandátů. Mluvčí této strany v NS bude tak mít právo prvního vystoupení k vládním návrhům), což je psychologicky velice důležitý moment. Tedy levice bude rozdrobena. Je ovšem možné, že se k levicovým stranám parlamentu připojí ještě některé nezávisle kandidující levicové osobnosti tak, aby nezůstaly mimo politické kluby. Případně také někteří regionalističtí politici. Celkem mimo hlavní čtyři formace bylo zvoleno 15 dalších poslanců.

V žádném z odhadů volebního výsledku ve 2. kole se neobjevil počet mandátů, který nakonec M. Le Penová se svou stranou ve druhém kole docílila. Získala 89 poslanců, což je oproti předchozím výsledkům voleb (2017: 8 poslanců a 2012: 2 poslanci) bezprecedentní nárůst. I co do počtu hlasů voličů je Národní sdružení Le Penové s 17,3% voličů je úspěšné.

Teprve na čtvrtém místě se ve volbách umístila francouzská pravice, jejíž jádro tvoří republikánská, tedy neogaullistická strana se svými spojenci, která získala celkem 74 mandátů v NS. Republikáni tedy zaznamenali bolestné ztráty a zaznamenali nejslabší volební výsledek v historii V. republiky, jejíž hlavní silou po většinu období právě oni byli (v roce 2007 pravice získala 344 mandátů; 2012: 216 mandátů; 2017: 138 mandátů). Velké osobnosti této strany, jako byli de Gaulle, Pompidou a Chirac, pokud by ještě žili, by byly velmi překvapeny volebními výsledky svých nástupců.

Nicméně, za dané situace se shodou okolností může stát, že právě republikáni se stanou klíčem k vytvoření nové, stabilní prezidentské většiny. Byť to v současné době vylučují. Jejich lídři tvrdí, že vstoupili do voleb jako opoziční strana a jako opoziční strana cítí mandát voličů i pokračovat. Mimochodem ve volbách získali necelých 7% hlasů voličů.

Z výsledků voleb je zřejmé, že nastává nová kapitola v životě V. francouzské republiky. Není to její konec, který sliboval J. - L. Mélenchon, ale bude to jen obtížné vládnutí.

Nerýsuje se ani poměrně zavedená kohabitace (tedy spoluvládnutí prezidenta a vlády z opačných politických táborů), neboť nikdo jiný nežli macronisté, není schopen aritmeticky vytvořit vládu s nějakým partnerem. Respektive přesněji, neboť i macronistům se to nemusí podařit, těžko očekávat, že by se dohodli na vytvoření vlády neogaullisté s Mélenchonem a Le Penovou. To je prakticky vyloučené.

Už úvodní schůze poslanecké sněmovny 5. 7. ukáže poměry sil, neboť se na ní předpokládá vystoupení předsedkyně vlády E. Bornové k vládnímu programu. Po něm by mělo následovat logicky hlasování o důvěře vládě. Prezident tak má, spolu se svými nejbližšími spolupracovníky, do tohoto termínu čas, aby se pokusil o vytvoření vlády s podporou neogaullistů, respektive parlamentní pravice. Obě dvě formace - centristé a pravice - mají k sobě programově nejblíže. Ale v řadě otázek se také rozcházejí. S ohledem na tradice V. republiky a také na tradice neogaullistů, kteří se striktně drželi ve své politice vždy principů sociálního státu, si neumím představit, že by se chtěli podílet na drakonické důchodové reformě, o které sní prezident Macron. A možná některé kruhy průmyslníků a finančního sektoru, které to považují za rozumnou věc.

Republikány také musí přebolet – a mají na to jen málo času – jejich slabý volební výsledek ve 2. kole. Pokud se spolu obě dvě tyto politické formace (centristé a tradiční pravice) nedohodnou, čeká Francii „blokovaná legislativní situace“. Pokud by tato situace, která by mohla přerůst do chaosu, trvala několik měsíců, nezbylo by, nežli vypsat nové volby do NS, což ovšem není tak úplně jednoduchá procedura. Kromě prezidenta a premiéra, by s tím museli souhlasit také předsedové obou komor parlamentu.

Prostě víkendová bitva o Bourbonský palác, tedy sídlo Národního shromáždění v Paříži, otevřela novou stránku dějin V. republiky ve Francii.