Myslí si to více muži (59%) a lidé staršího věku. Dvě třetiny lidí starších 60 let sdílejí tento názor. Jsou to tedy vesměs ti, kteří mají osobní zkušenost s určitými historickými událostmi anebo tuto zkušenost získávali od svých rodičů a prarodičů. Naopak 28% respondentů se domnívá, že se dějiny spíše nefalšují a pouhých 5% se domnívá, že se nefalšují určitě.

Samozřejmě, že by bylo zajímavé vidět i teritoriální rozčlenění těchto názorů vzhledem např. k politickým aktivitám některých pražských komunálních politiků z poslední doby (primátor, starosta Prahy 6 a starosta Řeporyjí).

Domnívám se, že v Praze je větší podíl těch, kteří jsou vlastně stoupenci revize dosavadního pohledu na některé události moderních českých dějin a že tedy někteří protiruští pražští komunální politici mají pro své poněkud extrémní názory v Praze jistou společenskou podporu.

Jinak je průzkum dobrým počinem, protože ukazuje, že silně převažující část veřejnosti v Čechách nechce bourat ani staré pomníky a nechce vesměs stavět ani pomníky nové. Je to celkem racionální stanovisko.

Z tohoto hlediska jsou pro většinu Čechů, ale zejména pro většinu apoliticky uvažujících historiků, poněkud překvapivé až zarážející informace, které se v poslední době objevují. Ty svědčí o tom, že dochází k pokusu o revizi pohledu na významné události evropských moderních dějin také v mezinárodním měřítku. Nedávno odsouhlasil Evropský parlament rezoluci, která dala, pokud jde o odpovědnost za 2. světovou válku, vlastně rovnítko mezi nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz.

Podobné názory vyslovují také vrcholní polští politici a k tomuto názoru také dospěl většinově polský Sejm s konzervativně-nacionalistickou většinou poslanců vládní strany Právo a spravedlnost.

Nechci se pouštět do nějakých hlubokých historických analýz, ale každý soudný člověk v Česku, zejména pokud měl soudné rodiče a prarodiče (a nemuseli to být vůbec komunisté), musí brát nutně jako fakt zradu západních spojenců, tedy Velké Británie a zejména Francie na Československu v Mnichově v září 1938. Tehdy vydali naši zrádní spojenci Československo do rukou Hitlerovi. Nejprve jeho pohraničí, osídlené převážně sudetskými Němci, a o necelý půlrok později umožnili zábor zbytku Čech a Moravy okupační německou mocí.

Chci také připomenout smutnou roli Polska, kterou jeho představitelé sehráli ve dnech, které pro Československo byly nejtragičtější. Tedy v okamžiku obrovského tlaku Německa v září 1938, kdy se také Polsko přihlásilo o některá území na Severní Moravě a ve Slezsku, zčásti osídlená polským obyvatelstvem. Přitom tyto oblasti byly vždy součástí historických zemí náležejících Českému království. Tedy i Polsko, díky svým neprozíravým politikům, pomohlo Německu zničit československý stát. Ten ostatně byl jedinou demokracií ve střední Evropě, takže byl trnem v oku nejen německým nacistům, ale také polskému poloautoritativnímu režimu.

Poláci se pokoušeli v té době domlouvat také s Hitlerem. Obdivná slova polských představitelů na adresu Hitlera a jejich antisemitské výlevy jsou dodnes naprosto pobuřující. To, že polské Židy polské úřady nepronásledovali takovým způsobem jako nacisté je zřejmé, naštěstí k tomu neměli ani odvahu, ani fantazii.

Francie a Velká Británie hrály v letních měsících roku 1939 velmi složitou a riskantní hru. Velmi by jim vyhovoval konflikt mezi dvěma totalitními mocnostmi, tedy mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským svazem. Stalin si v té době dobře uvědomoval, po rozsáhlých armádních čistkách, které provedl, slabost Rudé armády a proto se nechtěl dostat do žádného ozbrojeného konfliktu.

Uzavření smlouvy s Německem, tedy Paktu Ribbentrop-Molotov nebylo jistě ničím pěkným a morálním. Ale v situaci, kdy diplomacie Francouzů a Britů vodila Sověty za nos, byla činem, který byl v sovětském státním zájmu. Sověti si vyhodnotili situaci tak, že dvě západní mocnosti se s nimi dohodnout proti Německu nehodlají...

Stalin tak oddálil vojenský konflikt s Německem na pozdější dobu. Pakt samozřejmě umožnil Stalinovi také se podílet na imperialistickém rozdělení kořisti s Němci ve východní Evropě. Francie s Británií neměly chuť bojovat proti Hitlerovi v září 1938, kdy na jejich straně stálo více než čtyřicet vynikajícím způsobem vyzbrojených a motivovaných československých divizí. V létě 1939 pak západní mocnosti váhaly s uzavřením smlouvy o spolupráci se Sovětským svazem, až zůstaly proti Hitlerovi samy.

Pobuřovat se dnes nad tím, že se Sovětský svaz nenechal zatáhnout do války s Hitlerem předčasně, je trochu perfidní. Každý stát má své zájmy a měl je tedy i SSSR.

V každém případě by si alespoň soudní lidé měli připomínat, že to byl Sovětský svaz, který v letech 1941 – 1945 nesl rozhodující tíhu bojů s Německem na svých bedrech. Bez jeho grandiózních vítězství u Stalingradu, u Moskvy, Leningradu a Kurska a bez následného trvalého postupu jeho armád až do nitra Německa, by vítězství spojenců ve 2. světové válce nebylo možné. Sovětský svaz byl prostě spojencem západních mocností a pohoršovat se dnes nad stalinistickou diktaturou a jejími zločiny je sice oprávněné, ale rozhodující vojenský přínos Sovětského svazu na zničení zločinného nacistického režimu to nemůže znehodnotit.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele