Abychom se dozvěděli, jaké jsou „slabiny“ vítězství Bidena a demokratů, je dobré si přečíst, co o tom píší čeští trumpisté. Vždy totiž jde po volbách také o interpretaci výsledku voleb. A když nic jiného, tak alespoň fantazírovat, že to za dva roky při volbách do Kongresu USA bude jiné a lepší a za čtyři roky v prezidentské volbě to bude úplně jiné a pochopitelně lepší pro republikány.

Biden je zvolen, a protože Spojené státy udržují archaický volební systém tzv. volitelů, jsou věci složitější, než se zdají. A tak Biden zatím vede, pokud jde o volbu do sboru elektorů s 290 voliteli oproti 214 volitelům Trumpovým. Zatím ještě 45 volitelů není zcela jasných, za kým vlastně půjdou. Jedná se momentálně o volitele z Georgie a Aljašky. Biden tak má šanci se dostat nad 300 volitelů, což by nebyl špatný volební výsledek. V českých médiích se téměř neobjevuje také údaj, který legitimizuje jeho vítězství ve sboru volitelů. Trump v celých USA získal přes 71 milionů voličů, ale Biden dokonce přes 75 milionů.

V budoucí Sněmovně reprezentantů to vypadá, že si demokraté udrží plus minus současnou mírnou většinu. Tedy, nekonala se žádná modrá tsunami, nicméně dolní komora amerického Kongresu zůstává plně pod kontrolou demokratů.

V Senátu USA je to složitější. Volby dvou senátorů v Georgii proběhnou dodatečně až počátkem ledna a do té doby platí stav republikáni vs. demokraté v Senátu průběžně 50:48. V Senátu tak demokraté mají, alespoň teoreticky, stále ještě šanci získat plichtu, tedy poměr senátorů 50:50. V tom případě by rozhodující hlas v Senátu představovala viceprezidentka Harrisová. To tedy znamená, že i v Senátu byli demokraté v zásadě úspěšní, protože dosavadní poměr mandátů je 53:47 ve prospěch republikánů změnili. Osobně si myslím, že tím nejpravděpodobnějším výsledkem po lednových volbách v Georgii, bude poměr mandátů 51:49 ve prospěch republikánů. Nicméně, velkou předností J. Bidena je, že byl před svým odchodem do funkce viceprezidenta B. Obamy před 12 lety, dlouhých 35 let členem Senátu Spojených států. A vzhledem ke své povaze a schopnosti empatie a vyvinutém smyslu pro hledání kompromisu, je osobností, která může nalézat nezbytné kompromisy také s republikány v Senátu. Má také velmi dobré osobní vazby na několik republikánských senátorů. A to včetně dosavadního vůdce republikánské většiny v Senátu. Kromě toho, politické stranictví republikánů a demokratů, kteří jsou na krajních křídlech svých stran, není zdaleka tak vyhraněné, jako je tomu v Evropě. Jinak řečeno, umím si představit, že např. pro rozšíření systému zdravotní péče Obamacare, by Biden mohl získat potřebné hlasy i mezi republikány v Senátu. Tedy, pokud nezíská jeho strana v této komoře Kongresu většinu mandátů. Koneckonců i zvolená viceprezidentka Harrisová působí dosud jako senátorka a je dobře v Senátu zorientována. Takže, pro vnitropolitickou agendu má Biden pro prosazování svých vnitropolitických záměrů slušný prostor.

Zastavme se nyní u dosavadního prezidenta. Ten ještě ve chvílích sčítání hlasů sdělil světu, že vlastně volby vyhrál. Trump totiž již dlouhé měsíce zpochybňuje korespondenční způsob hlasování. Bylo totiž od samého počátku jasné, že naprostou většinu hlasů těch, kdo se z mnoha důvodů neobtěžují do volebních místností, budou hlasy pro demokratické kandidáty. A tak je, podle svého vyjádření, Trump zvolen legálními hlasy prezidentem a nelegální hlasy, to jsou v podstatě hlasy korespondenční, a ty jaksi nemají platit. Trump se pustí do řady, podle mého názoru beznadějných, právních bitev. Beznadějných proto, že si neumím představit situaci, kdy Nejvyšší soud USA změní rozhodnutí většiny amerických voličů a jmenuje prezidentem svého favorita. Takovému konání se říká státní převrat a nemyslím, že by byl uskutečněn právě v jedné z nejstarších demokratických zemí světa (nejstarší demokratickou zemí je zřejmě Švýcarsko). Prostě Trump se rozhodl vytvořit kolem své osoby legendu, která by vedla k tomu, že alespoň v očích svých voličů se stane martyrem a morálním vítězem voleb. S ohledem na funkci převážně liberálních médií v USA si myslím, že postupně tento názor ani mezi republikánskými voliči nebude převažovat.

Kořeny trumpismu

Od časů Roosevelta byli demokraté stranou dělnické třídy a pracujících vrstev. Naopak republikáni byli stranou buržoazie a velkého kapitálu. Ani jedno, ani druhé však neplatilo nikdy beze zbytku. Ostatně není potřeba se nyní v této analýze utopit v detailech. Republikáni se pod Trumpovým vlivem tedy rychle transformovali na stranu pracujících a zvolna mizející dělnické třídy. Jako na stranu těch, kdo potřebují pomoci. A Trump se o to také více nebo méně úspěšně snažil. De facto vystupoval proti globalizaci, proti základním hybným silám současné doby. Povšiml si, že velká část americké společnosti byla globalizací silně poškozena tím, že došlo k vývozu ohromných sum kapitálu do rozvojového světa, aby tam mohl americký byznys pracovat s podstatně nižšími mzdovými náklady, nežli tomu je ve Spojených státech a tedy s vyššími zisky.

Naopak Bidenovi demokraté se změnili v posledních letech na stranu vyšší střední třídy a městských intelektuálů a přitom zůstali stranou menšin. Opět by bylo možné jít do mnoha detailů, ale Trump se projevil jako mimořádně schopný populista, který rekognoskoval velké problémy celých sociálních skupin americké společnosti, artikuloval je a snažil se jim reálně pomoci. Velká část Američanů i uprostřed současné ekonomické krize vyvolané koronavirem, říká, že jsou na tom ekonomicky lépe, nežli před 4 lety.

Trump byl mimořádně schopný jako politický lídr, jehož síla spočívala mj. v uplatnění jeho charisma na politických mítincích. Díky osobnímu kontaktu s desetitisíci a zprostředkovaně statisíci lidmi v závěru volební kampaně v klíčových státech, o něž se bojovalo, dokázal téměř dohnat Bidena, i když průzkumy veřejného mínění před volbami k němu byly v těchto státech vcelku skeptické. J. Biden z řady důvodů, praktických i taktických, velká shromáždění nedělal. Jak se ukázalo, jeho opatrnost a zdrženlivost a vedení kampaně „ze sklepa“, byly efektivní.

Co můžeme od Bidena očekávat?

V první řadě se Biden a jeho tým vrhnou na koronavirus. Pokusí se změnit dosavadní přístup, a to zásadním způsobem, v boji proti této nákaze. Biden chce zřídit program trasování kontaktů a najmout pro tento účel zhruba sto tisíc lidí. Chce, aby testování občanů bylo zdarma a aby lidé nosili roušky. K tomu ale potřebuje dohodu s padesáti guvernéry států americké Unie.

Jak jsem již výše uvedl, Biden bude chtít nejen zachovat, ale také rozšířit systém zdravotní péče Obamacare.

Spojené státy pod jeho vedením se vrátí k Pařížské dohodě o klimatu, od níž Trump ustoupil. To ve svých důsledcích bude znamenat, že USA by měly postupně omezit emise na minimum. A také to, že fosilní paliva budou v dohledné době nahrazena obnovitelnými zdroji energie. V ekonomice se Biden chce zaměřit na eliminaci Trumpem prosazeného snížení daňových sazeb pro nejbohatší a korporace. „Své“ plány totiž musí z něčeho platit. Chce také zajistit zvýšení minimální hodinové mzdy ze současných 7,25 dolarů na 15 dolarů.

Pokud jde o řešení rasových otázek, podpoří Biden boj proti „systémovému rasismu“. A stejně tak prosadí podporu drobným černošským podnikatelům. Chce také zvýšit limity pro přijímání přistěhovalců.

Pro nás, americké spojence v NATO z Evropy jsou zajímavé zejména jeho zahraničně-politické záměry. V první řadě půjde o nápravu vztahů s americkými spojenci v NATO, zejména těch, které byly více nebo méně Trumpem narušeny. Jedná se zejména o Německo a Francii.

Biden se bude s velkou pravděpodobností blížící se jistotě chtít vrátit k dodržování jaderné dohody s Íránem.

Neumím si představit, že bude chtít dále hrotit situaci v obchodních vztazích USA vůči Číně. Pokusí se, alespoň podle mého názoru o zrušení sankcí vůči této nastupující světové velmoci.

Mnohem realističtěji bude přistupovat také k americko-ruské smlouvě o omezení jaderných zbraní Start, jejíž platnost, po jednostranném vypovězení předchozí americkou administrativou, skončí v únoru 2021.

Biden bude jistě pokračovat v tom, co se Trumpovi povedlo na Středním východě, tedy v urovnávání vztahů mezi Izraelem a konzervativními arabskými státy.

Nyní jsou na řadě také Palestinci a Bidenova administrativa nejspíš bude chtít vrátit Spojeným státům pozici nestranného prostředníka mezi těmito partnery.

Nesdílím názor většiny komentátorů, že se Biden bude snažit pokračovat v konfrontační politice USA vůči Rusku i vůči Číně. Naopak, vůči Rusku, jako viceprezident v administrativě prezidenta Obamy, odvedl velmi slušnou práci právě při projednávání dohody Start. Také ve vztahu k Číně, která neprojevuje žádné viditelné známky agresivity a vnější rozpínavosti, může nastat příjemná změna, odklon od Trumpovy politiky studené studené války v obchodních vztazích. Růstu hospodářské moci Číny již není schopen zabránit nikdo. Dříve nebo později se stane hospodářsky nejsilnější mocností světa. To, že Čína má dnes v některých oblastech dokonce technologickou převahu nad západní Evropou i nad Spojenými státy, není důvodem pro politickou nebo dokonce vojenskou konfrontaci s touto zemí. Ostatně, Čína trpělivě a v klidu prosadila svůj program Pás a stezka, na které participuje již několik desítek asijských a afrických zemí a jaksi souběžně s tímto plánem také celá řada zemí Latinské Ameriky i některé země evropské (Itálie, Portugalsko a do značné míry i Řecko).

Biden je realistický politik a jistě chápe, že Čína, jako největší rozvojová země světa, chce řešit především své vlastní problémy.

Trumpova politika zavedla Čínu a Rusko do takové situace, že dnes již otevřeně mluví o vytvoření vojenské aliance těchto dvou zemí. Vojenské a tedy i politické. Putin to sdělil světu zhruba týden před americkými volbami Číňané to vzápětí potvrdili. To je velmi vážný faktor, se kterým si musí umět Američané správně poradit, a to především v oblasti Tichomoří.

Myslím, že Biden nebude mít tak silné vazby na americký zbrojařský průmysl, jako tomu bylo u Trumpa. Nebude tedy již od svých spojenců vymáhat pro ně často ekonomicky sebevražedný závazek 2% z vytvořeného HDP na obranu. A to především s ohledem na probíhající hospodářskou krizi ve světě v důsledku koronavirové pandemie.

J. Bidenovi je bezmála 78 let. Při vší úctě k jeho vitalitě i zřejmě k bezvadnému zdravotnímu stavu, si nelze představit, že by byl schopen se věnovat výkonu funkce prezidenta USA s takovým nasazením, jako by to byl schopen udělat ještě před deseti či patnácti lety. Mnohem silnější roli než za předchozího prezidenta bude tedy hrát jeho zástupce. Tedy zvolená viceprezidentka Harrisová. Je to žena s brilantní kariérou v oblasti práva, s vynikajícími rétorickými a diskutérskými schopnostmi. Prostě, bude na ní z logiky věci připadat velká část agendy prezidenta Spojených států.

Pokud je Joe Biden typickým představitelem washingtonského establishmentu, té jeho nejlepší části, pak Harrisová představuje v demokratické straně osobnost stojící v prostoru mezi progresivity a politickým středem této strany.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele