Starost o její modernizaci přitom projevují čas od času nejen levicoví intelektuálové a aktivisté, ale také pravicoví novináři a analytici, kteří argument o nemodernosti ČSSD používají k temným předpovědím o její budoucnosti.

Na tom, jak by měla kýžená modernizace ČSSD vypadat, ale nepanuje shoda. Podle některých argumentů by se měla demokratická levice věnovat více tématům, jako jsou ekologie, nové technologie a školství, aby oslovila mladé lidi. Podle jiných, zejména těch zprava, by měla konečně uznat, že se přežil sociální stát v klasické podobě, a že není možné žít na dluh. Jinými slovy, byla by údajně modernější, kdyby přijala část neoliberální agendy.

Potíž je v tom, že politika současné české pravice činí výrazný posun pro ČSSD téměř nemožným. Kdyby politika pravice vytvářela solidní střední třídu, pak by svůj akcent mohla změnit i ČSSD. Jenže politika pravice v současnosti velkou část české společnosti pauperizuje, a pokud ČSSD nechce tyto potenciální voliče úplně přenechat komunistům, těžko se může posunout k „postmoderní“ politické rétorice, s jejíž pomocí u nás jen málokoho osloví.

Radikálně levicoví intelektuálové by šli ještě dál: ČSSD by podle nich měla mít v kontextu současné krize kapitalismu a sociálně destruktivní politiky pravice agendu nikoliv „postmoderně“ umírněnou, v níž by si notovala třeba se zelenými, ale vpravdě revoluční. Jenže toho je ve společnosti ještě stále traumatizované komunistickou diktaturou a za přítomnosti silné KSČM v hlavním proudu politiky těžké dosáhnout.

Neobstojí příliš ani kritika zprava. Nejúspěšnější levicové strany v Evropě, které najdeme zejména ve Skandinávii, totiž spoléhají na vyšší míry zdanění než u nás, na efektivní regulaci, a na výkonnou státní službu v rámci silného sociálního státu. Přitom země, které tyto strany vedou, si zdaleka nejlépe poradily s ekonomickou krizí.

Budeme-li je tedy brát jako příklad toho, kam by mohla směřovat modernizace ČSSD u nás, pak řešením není úkrok k neoliberálním poučkám, ba jím ani není nic převratně „nového“ v rámci tradičního levicového myšlení. Vedle důrazu na sociální solidaritu s pomocí přerozdělování bohatství státem i občanskou společností, je to důraz na profesionální státní byrokracii, vládu zákona, regulaci trhů i boj s korupcí, a na efektivní (ale nikterak malý) sektor sociálních služeb.
Odliv voličů, který ČSSD zaznamenala v roce 2010, nebyl důsledkem toho, že by najednou zmizela poptávka po osvědčené levicové politice. Byl důsledkem toho, že se ČSSD začala svou klientelskou praxí a politickým cynismem příliš podobat svému největšímu rivalovi, občanským demokratům. Pokud se bude chtít ČSSD „modernizovat“, bude pro začátek stačit, když veřejnosti ukáže, že „není jako oni“.

Jinými slovy: v českém kontextu všudypřítomné korupce, zneužívání politického vlivu pro ekonomické účely a neúcty k zákonu, může ČSSD udělat zdaleka největší krok směrem k modernizaci už tím, že, poučena praxí sociálně demokratických stran severní Evropy, bude dělat důsledně levicovou politiku, a přitom se vyhne korupční praxi a arogantní politice, které uvrhly do hluboké krize současnou českou pravici a poznamenaly před minulými volbami i ČSSD.