Premiér Petr Nečas nedávno rozdělil pomyslné „evropské stádo“ na zdravé a nemocné kusy. Přesněji řečeno, Nečas s pomocí tohoto příměru vysvětlil, že se vláda rozhodla půjčit na pomoc eurozóně 1,5 miliardy eur, aby ukázala, že jí jednak záleží na stabilitě eurozóny, jednak že „v 27hlavém stádu zvaném Evropská unie“ patří ČR mezi zdravé kusy.

Což o to, Česká republika by eurozóně určitě půjčit měla (nebo, přesněji řečeno, by měla půjčit IMF, aby tato organizace mohla případně pomoci eurozóně), a to především proto, že je to prostá slušnost v případě země, která od Evropské unie ve strukturálních a dalších fondech bere stovky miliard.

Navíc se nedá vyloučit, že Česká republika bude v budoucnosti sama nějakou další pomoc potřebovat, ač se nyní tváří jako „zdravý kus“, který blahosklonně nabízí pomoc například nemocnému Řecku. Naše země má totiž ke „zdravému kusu“ dost daleko.

Protože opakování je matkou moudrosti, neuškodí znovu připomenout některá základní fakta.

Například, že žijeme v zemi, která se v pravidelných průzkumech Transparency International o vnímání korupce momentálně umisťuje na místech, která naznačují, že se jedná o notně nemocný kus ve stádu nejen evropském, ale přímo světovém.

Abychom byli přesní, na stupnici 0 – 10, kde deset označuje zemi téměř bez korupce a nula znamená vysokou míru korupce, získala Česká republika hodnocení 4,4, což ji společně s Namibií a Saúdskou Arábií řadí na 57.– 59. místo na světě. Trend je negativní, ČR se v rámci Evropy a vyspělých zemí propadá na úplné dno.

V pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, skončila Česká republika v žebříčku posuzování kvality vládních institucí až na 72. místě ze 139 zkoumaných zemí, přičemž se před ní umístily země, jako je Egypt nebo Indie. Možná i proto hlava těchto katastrofálně hodnocených vládních institucí u nás, tedy premiér Nečas, tak nestoudně blábolí.

Pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky, obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o „klientelismus“ v rozhodování vládních úředníků, 107. místo! V kategorii „transparentnost tvorby vládní politiky“ je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě.

Z loňského hodnocení konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství. Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika jako poslední při hodnocení průběhu státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi Česká republika naopak předstihla, a umístila se tak na pěkném předposledním místě, při hodnocení „korupce“ a „kriminality“. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do ČR by už nešli.

V jiném celoevropském průzkumu byla Česká republika vyhodnocena opakovaně jako země, kde se v celé Evropě nejvíce krade v obchodech a supermarketech. Země má také jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích a k absolutní evropské špičce patří také v konzumaci alkoholu a marihuany. Žebříčkům vévodí i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což má úzkou souvislost se životním stylem a celkovým zdravím společnosti.

V jiném nedávném průzkumu, provedeném vědci z univerzity v Essexu, byla česká společnost zařazena v rámci Evropy mezi ty nejméně poctivé. Horší výsledek má pouze Rusko. Na špici žebříčku se ocitlo Portugalsko, následované dvěma skandinávskými zeměmi. Právě Portugalsko by premiér Nečas zařadil mezi „nemocné kusy“ Evropy. Evidentně záleží na tom, podle čeho zdraví „kusu“ posuzujeme.

Kdybychom vzali jako měřítko například různé studie, které ukazují, že se s pomocí systémové korupce, tedy manipulace státních zakázek, v České republice ročně rozkradou stovky miliard korun, rozhodně naše země jako „zdravý kus“ nevypadá. O této nemoci přitom každý ví, ale vláda stráví více času propíráním svých evropských mindráků, než léčbou korupce.

Kdyby strávila stejné množství času, které stráví mudrováním o tom, zda se například připojit k nové evropské smlouvě o rozpočtové unii, hledáním opatření proti korupci (například v podobě omezení anonymních akcií, které má ve srovnatelné podobě, nahrávající korupci všeho druhu, už jen tichomořský ostrov Nauru), bylo nám o mnoho lépe.

Rozkrádají se přitom nejenom peníze „naše“, ale i ty evropské. A pokud se nekradou, má Česká republika, ona „zdravá kráva“ v evropském stádě, velké problémy vůbec čerpat peníze, které jí zbytek EU nabízí. Zejména nejlepší ministr školství, kterého jsme kdy měli, je na nejlepší cestě, aby se také stal nejdražším ministrem, kterého jsme kdy měli.

Nekrade se a nekompetentností se nehýří ovšem jen úrovni nejvyšší. Jen v Praze, onom srdci zdravého evropského kusu jménem Česká republika, peníze padají do černých děr korupce jak voda ve vodopádu. Stačí jmenovat Opencard, tunel Blanka, Dopravní podniky Praha. Dalo by se říci, že Praha zdravím přímo hýří. Záleží ovšem na tom, jestli jste v té správné partě.

Mohli bychom pokračovat. Možná ale bude stačit připomenout staré přísloví, že pýcha předchází pád. Leckdo si ostatně možná ještě vzpomene na nechutné rádoby premiantství, kterým se kdysi oháněl ve vztahu k ostatním zemím střední Evropy jiný český premiér, Václav Klaus. Vydrželo mu to téměř do chvíle, než v roce 1997 dovedla jeho „neomylnost“ zemi až k hluboké recesi.

Není tudíž možná od věci dodat, že premiér Nečas by se měl místo dělení Evropy podle dosti nejapných měřítek spíše soustředit na to, co je zřejmé: Česká republika je vážně nemocný kus, ať už ji posuzujeme téměř podle jakýchkoliv kritérií, kromě těch účetnických, v nichž naši politici vynikají.

A pokud s tím česká politika a společnost rychle něco neudělají, dá se dosti spolehlivě předpovědět, že se v nedaleké budoucnosti budeme závistivě dívat na vzdalující se evropský vlak, v němž bude sedět celá řada z těch zemí, které Nečas teď povýšeně řadí mezi nemocné kusy.

Proč? Protože momentální fiskální „zdraví“ té které země je pojem relativní. A vyhrabat se z problémů dokáží nakonec docela jistě spíše ty země, které mají relativně slušné vládní instituce, fungující státní správu a nízkou míru korupce.

Mají totiž tím pádem i mnohem větší rezervoáry sociálního kapitálu i slušné politické kultury, který se nakonec ukáží být mnohem důležitější při překonávání krize, než je zdánlivé ekonomické zdraví země, která je jinak prolezlá šlendriánem korupcí.

*****
Po posledním vystoupení Nečase na summitu EU, kde se jednalo o nové smlouvě, s jejíž pomocí má vzniknout evropská rozpočtová unie, ovšem lze konstatovat, že pokud by se zdraví zemí posuzovalo nikoliv účetnickou optikou našeho premiéra, ale s pomocí kritérií takříkajíc psychiatrických, nejvíce nemocným kusem je v evropském stádě je i v tomto pohledu bezpochyby Česká republika.

Je to země, jejíž premiér jedná zmateně a nevypočitatelně. Na prosincovém summitu EU se vyznamenal tím, že údajně nemohl o ničem rozhodovat, protože k rozhodování neměl mandát.

Na posledním summitu pro změnu ohromil evropské partnery tím, že si není jistý ratifikačním procesem u nás, a proto se ke smlouvě nemůže Česká republika připojit.

Proč ale proboha na summity s takovou rozhodovací výbavou jezdí? Každému normálnímu člověku by přeci bylo jasné, že nemá co dělat na jednání, kde už dopředu ví, že není schopen o ničem rozhodnout.

A proč zatahuje celou Evropu do svého komplikovaného vztahu s prezidentem Klausem, jemuž se neodváží v čemkoliv vzdorovat? Neměli by si čeští politici ze všech politických stran napřed ujasnit, co vlastně od EU a v EU chceme tak, aby čeští politici nejezdili na summity dělat ze sebe i z naší země šašky?

Rozšířená verze článku, která vyšla v Deníku Referendum, 31.1.2012

Publikováno se souhlasem autora.