Paradigma, které se zdá být na odchodu, bylo mimo jiné založeno na víře v nezastavitelný pokrok a ekonomický růst. Jeho součástí byla dlouho i víra, že pokročilejší a bohatší zítřek by měl být nakonec vždy schopen nějak zaplatit naše dnešní dluhy.

Ne že by dluhy byly vynálezem modernity, ale na rozdíl od éry předešlé, z níž se například v němčině uchoval tentýž výraz pro vinu a dluh, tedy Schuld, se žití a investování na dluh stalo v modernitě nejen morálně přijatelným, ale dokonce žádoucím. Dluhy všeho druhu se staly palivem systému.

Nejde přitom zdaleka jen o splatitelné i nesplatitelné dluhy, s nimiž čile obchodují finanční trhy. „Hypotékou“ je i drancování přírodních zdrojů či ničení životního prostředí kvůli okamžitému zisku. I tady funguje víra v „neviditelnou ruku“ prozřetelnosti, která nějakým způsobem v pravý čas zařídí, například v podobě vědeckých objevů, že budoucnost za nás splatí dnešní prohřešky.

Jenže ohromující akcelerace globalizace po roce 1989 zdánlivě lineární progres k lepší budoucnosti notně zauzlila. Vytvořila globálně propojený ekonomický systém, ale nikoliv globálně propojenou politiku.

Zejména těžkopádná demokratická politika je v těžké defenzivě a stále více hraje podle pravidel, která vytváří „neviditelná ruka“ globálních trhů. Ty sice jednají zdánlivě racionálně, když v současnosti například nutí jednotlivé státy a dokonce celé nadnárodní celky s pomocí ratingových agentur k drastickým úsporám, jenže způsob, jakým se to děje, je v podstatě podřezáváním větve, na níž, obrazně řečeno, sedí celý náš systém.

Slabá a pomalá politika národních států i jejich nadnárodních integračních entit, nemůže totiž dravému náporu globálních finančních trhů dostatečně rychle vyhovět, navíc národní politika nemá nad pohybem financí, včetně pohybu „dobrých“ i „špatných“ dluhů v globální finanční stratosféře, často žádnou kontrolu. A protože globální trhy neřídí žádný centrální mozek, nejsou jejich akce zárukou dlouhodobější racionality. Zdají se tak být na pokraji vyvolání řetězové reakce krachů, v níž se může zhroutit celý systém.

Nikdo téměř neví, co s tím, protože je pro nás téměř nemožné myslet mimo výše zmíněné odumírající paradigma. Mluví se tudíž nadále jen slovníkem „provozu“ trhů, nikoliv společenských vizí. Slyšíme o „úsporných opatřeních“ nebo naopak o potřebě stimulace růstu i za cenu dalšího zvyšování dluhů, o účetnických výhodách či nevýhodách sociálního státu, o „rozpočtových uniích“, či o výhodách vlastních či společných měn.

Ekonomizace myšlení v civilizaci, jejíž každý kout je obsazen logikou založenou na zisku a růstu za každou cenu, je nevyhnutelná, bohužel takové myšlení ale není schopno vidět a řešit příčiny krize: nesmyslné náboženství růstu „za každou cenu“; neschopnost racionálně distribuovat existující nemalé bohatství tak, aby se celosvětově mírnily obrovské nerovnosti jak mezi státy, tak mezi stále bohatší vrstvou nejmajetnějších a těmi ostatními; prohlubující se střet mezi globalizovaným kapitalismem a státy, které fungují nadále jen „místně“.

To vše má z hlediska naší civilizace značný sebevražedný potenciál. Bohužel součástí ohroženého paradigmatu je po utopických experimentech ve 20. století také politická neschopnost myslet dále, než k příštím volbám, summitu či nějakému technologicko-mocenskému opatření. I proto se zdá být současný systém u konce s dechem, aniž by kdo věděl, co přijde po něm.