Říjnové volby minulého roku dávaly jasný výsledek. Strany, které byly protestem proti stávajícímu establishmentu a mainstreamu, tj. ANO,SPD a KSČM, a to každá po svém způsobu,dávaly dohromady spolehlivou většinu 115 mandátů v Poslanecké Sněmovně.

Do tohoto jasného vyznění hned zpočátku hodil vidle sám Andrej Babiš, když začal bojovat o koalici ANO – ODS. Byla to totální pitomost. Není přece možné vytvořit koalici se stranou, proti které se ostře čtyři roky vymezoval. A nejen to: ODS naprosto logicky čeká na svou příležitost po příštích volbách a chce si podle svého vybudovat image důsledné pravicové protibabišovské opozice. A mimochodem, krok za krokem díky této politice posiluje.

Zcela nesporně tím Babiš vnesl zmatek i do řad ANO, z níž některá část dodneška se této myšlenky vzdát neumí. A byl to jeden z důvodů, proč se do dneška nevytvořila vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny, ačkoliv by to jinak bylo snadné.

Později i díky prezidentovi  začala ve společnosti růst myšlenka koalice ANO+ČSSD s podporou KSČM. Dokonce na chvíli ji neodmítalo 45% dotázaných v jednom průzkumu. Co se potom stalo nelze ani pochopit.  Zpočátku dvojice Hamáček – Zimola působili komunikativně a harmonicky. A najednou zešíleli, začali vydávat agresivní skřeky  a znovu se vrátili k Sobotkově tézi, že nelze vytvořit koalici s trestně stíhaným premiérem a dramaticky ukončili jednání.  Zejména Zimola ve svých vystoupeních působil jako zdrogovaný, když hrozil na dálku Babišovi, jen ať si počká, co mu pan prezident řekne příští, dnes tedy už včerejší úterý.

A pan prezident dal tedy Babišovi své rozhřešení: Pokračujte v jednání s KSČM a SPD. Tedy zcela jiné než Zimola v Otázkách Václava Moravce spiklenecky avizoval.

Hysterie, která kolem tohoto doporučení vznikla, je směšná.

SPD je údajně pokládána za extremistickou stranu. Nuže její mnohem schopnější zahraniční politický partner Strana Svobodných je v Rakousku ve vládě, má vicekancléře a tři klíčové ministry zahraničí, vnitra a obrany. Jejich další zahraniční politický partner Liga (dříve Liga severu) může být v příští italské vládě a dokonce může mít svého premiéra. Pokud jde o vztah k imigrantům, SPD je jen obdobou Orbánového Fideszu. Jinými slovy SPD je stejně tak extremistická jako silné vládní strany v některých  zemích Evropské unie.

V jednom ovšem Okamura dělá evidentně chybu.

Jako náměsíčný stále trvá na tom, že musí být přijat ústavní zákon o referendu o vystoupení z EU.

Je to několikanásobný nesmysl. Ústavní většina pro takový zákon se přirozeně nenajde ani v Poslanecké sněmovně a už vůbec se nenajde v Senátu. Ale nejen to. Když již jsem poukázal na mnohem silnější zahraniční politické partnery SPD, tak všechny v současné době od myšlenky vystoupení z EU ustoupili. Okamura zdá se si vůbec nedělá rešerše. Poláci ostře kritizují orgány a fungování EU, ale zároveň tuším přes 60% z nich chce součástí EU zůstat, totéž a ještě důrazněji platí pro Maďary, ještě více pro Slováky a také pro Rakousko.

Než Tomio Okamura hodí do možné vládní konstelace vidle, měl by si tyto záležitosti vyhodnotit.

A nejen to: Zcela nesporně bude pokračovat střet mezi Západem a Ruskem, kdy Trump, Macron, Mayová i Merkelová zde házejí nebezpečné hoaxy o údajné otravě otce a dcery Skripalových ruskými tajnými službami či plně podporuji scénáristicky už trochu kýčovité obrazy jinak neexistujícího plynového útoku v syrské Dúmě. Válka je na spadnutí.

Okamura se musí jako komunisté začít chovat státotvorně. Ti například chtějí opustit NATO (mimochodem stejně jako já), ale chápou, že v dnešní nebezpečné době vyhrocovat jakoukoliv takovou otázku by bylo nezodpovědné. A hlavně zůstali bychom uprostřed Evropy jako kůl v plotě. Nikdo by se k nám nepřidal.

Babiš i Okamura se budou muset přizpůsobit realitě, což měli udělat hned na počátku a mohla zde být pevná vláda již několik měsíců.

Bohudík nic není ztraceno…

Takže asi tak.

Jiří Vyvadil