Není to protest sociální, přestože se i v dobách silné hospodářské konjunktury a rekordně nízké nezaměstnanosti nežije zdaleka všem občanům ve všech regionech snadno. Důkazem toho je totální debakl tradiční levice v čele s ČSSD, která populisticky po celé volební období a před volbami nejvíce rozhazovala veřejné peníze a svou kampaň postavila na slibování rychlého růstu mezd. Lidé na to neslyšeli a ČSSD, KSČM i stranu Zelených poslali na dno s historicky nejhoršími výsledky posledních dvou desetiletí.

Občané vyjádřili zásadní nespokojenost se společenským a politickým vývojem, s tím, kam se naše země a Evropská unie dnes ubírá. Strany, které stavěly na odiv svou oddanost a poslušnost Bruselu, prosazovaly přijetí eura a nezbytnost našeho připojení k tzv. tvrdému jádru EU se svorně seřadily na parlamentním dně poblíž existenční hranice pěti procent (ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, STAN). Především porážka ČSSD je zcela drtivá a fatální. Její původní elektorát ji zcela opustil.

Uspěli naopak ti, kteří se nebáli otevřeně hájit české zájmy a odmítali pokrokářskou levičáckou politiku vnucovanou nám ze Západu. Velkým vítězem je hnutí Ano Andreje Babiše, které přebralo voliče tradiční levici i pravicovému středu. Poprvé v polistopadové historii zde máme dominantní středovou stranu. Tomuto úspěchu ANO po čtyřech letech fungování v minulé vládní koalici napomohl pokus vyřadit jho předsedu z politického boje kriminalizací jeho minulých podnikatelských aktivit. To se ukázalo být tragickou chybou, neboť působilo účelově, Babišovi dalo auru mučedníka a umožnilo mu distancovat se v očích voličů od politiky minulé vlády. Jeho image miliardářského bojovníka proti zkorumpovanému systému tak paradoxně zafungovala i po čtyřech letech ve vládě.

Druhým vítězem voleb se stal schopný rétor Tomo Okamura, který otevřeně vyjadřoval rozhořčení a odpor k rýsujícím se plánům evropských pokrokářů měnit Evropu a Evropany prostřednictvím migrace a multikulturalismu. Stejně jako on nově přicházejí do Parlamentu Piráti, kteří skončili dokonce na třetím místě s nepatrným rozdílem za druhou ODS. Úspěch této strany se zcela nejasným programem, bez historie, zkušeností a osobností je příkladem zoufalství a bezradnosti voličů se stávající politickou nabídkou. Svědčí o tom koneckonců i fakt, že se do Sněmovny v těchto volbách dostalo rekordních 9 stran.

Z tradičních stran uspěla jediná ODS na druhém místě, ale s téměř 20% odstupem za vítězným ANO. Bude to ve světle debaklu všech ostatních pilířů dosavadního systému pokládáno za úspěch, ale je třeba si přiznat, že ODS propásla velkou příležitost. Jako opoziční straně se jí nepodařilo podchytit nespokojenost občanů s vládou a oslovit širší elektorát, než je její pevné jádro. Nečitelným lavírováním okolo evropských témat, nevýrazností a pasivitou dala příležitost jiným. Že přesto skončila na druhém místě, ukazuje, že poptávka po skutečné pravici u nás existuje. Svědčí o tom i úspěch Václava Klause ml., který získal přes 22 tis. preferenčních hlasů – nejvíce po absolutním vítězi Andreji Babišovi.

Mementem především pro naši mediální sféru by měl být naopak debakl takových permanentně protěžovaných prominentů, jako jsou ministři současné vlády Michaela Marksová a Daniel Herman, kteří se do Sněmovny nedostali ani z prvních míst na kandidátce svých stran. Jenom to ilustruje odtrženost mediálních elit od široké veřejnosti a skutečnost, že tradiční metody manipulace veřejností přestávají fungovat.

Voliči v těchto volbách ukázali, že od politiků chtějí jinou politiku, že chtějí, aby chránili naši zemi a její zájmy. Doba poníženého přitakávání mocným spojencům a poníženého přebírání všeho, co ze Západu přichází, je pryč. Lidé požadují sebevědomou zemi, za níž se nemusí stydět. Před zvolenými politiky stojí velký úkol to naplnit.

Jiří Weigl, 23. října 2017.

Psáno pro Institut Václava Klause.