Přitom vlastně stále nevíme, s jakým nepřítelem to vlastně bojujeme. Nevíme přesně, odkud se nový koronavirus vzal, odkdy a jak se vlastně šíří a jak na lidi působí. Chová se totiž velmi podivně, na různé lidi, národy, rasy i země působí různě. Nejsme si jisti, zda získáme trvalou imunitu či nikoliv, nevíme, kdy jsme vlastně vyléčeni, pozitivita na virus se prý u někoho vrací.

Náš boj s neviditelným nepřítelem trochu připomíná globální válku proti terorismu o dvě dekády dříve. Tehdy jsme také bojovali s neviditelným, ale všudypřítomným nepřítelem, s hlavou údajně skrytou někde v jeskyních Afghánistánu, ale chapadly skrytě obtočenými kolem nás a čas od času vraždícími nevinné. Změnili jsme kvůli tomu mnohé, začali se bát, podrobili se omezením a dohledu. Zbrojíme kvůli němu a vedeme nesmyslné války bez jakéhokoliv pozitivního efektu, plýtváme stovky miliard.  Reálný rozměr hrozby tomu neodpovídá, bojujeme především s vlastním strachem.

Existuje velké nebezpečí, že koronavirová krize nabírá podobný směr. Děsíme se obrázky z Itálie či New Yorku a on-line počítáním každého nakaženého a mrtvého. Přitom není vůbec jasné, koho vlastně za oběti nákazy počítáme. Praxe je v každé zemi různá. Razí se metodika, že by se za oběť epidemie měl počítat každý zemřelý, který má pozitivní test na koronavirus, ať zemřel na cokoliv. Evidentně usilujeme o co největší paniku.