Někdy začátkem prosince 1989 mě v informačním centru Občanského fóra oslovil nenápadný čtyřicátník, že by rád pozval čtyři studenty do Belgie. Poznávací stáž, říkal trochu nekonkrétně. Mysleli jsme, že mluví za nějakou mládežnickou organizaci, nebo vzdělávací instituci, ale ukázalo se, že nás pozvalo několik rodin z Brugg.

Během čtrnácti dnů nám pak ukázali univerzitu, studentské kluby, navštívili jsme hodinu angličtiny, nemocnici, květinovou burzu, místního faráře i vězení, skautskou základnu na venkově i historické uličky měst. Starali se o nás jako o vlastní děti.

Od té doby se hodně změnilo. Jsme členy Evropské unie. Sdílíme týž Schengenský prostor. Vystačíme si s jednou bankovní kartou. Naši europoslanci sedí s těmi belgickými v téže jednací síni Evropského parlamentu. Přesto všechno se mi ale, když se řekne Evropa, vždycky vybaví nejdřív těchto čtrnáct dní. Lidé, kteří nečekali, až někdo něco zorganizuje, ale prostě pozvali mladé lidi zpoza železné opony k sobě domů, aby se s nimi podělili o své pohodlí, čas i plány do budoucna.

Udělali to jen tak, z vlastní vůle.

Podobnou velkodušnost jsem později zažil na jednom setkání Ackermann-Gemeinde, kde se diskutovalo o solidaritě v Evropě. Přítomný europoslanec se vyjádřil, že solidarita se zadluženým Řeckem má své meze, vždyť jde o peníze obyčejných Evropanů. Ale ostatní účastníci mu dali docela zřetelně najevo, že počítají s tím, že „společný podnik“ něco stojí.