Vzpomínám si, jak někde na počátku devadesátých let minulého století jakási americká turistka popisovala svou zkušenost z velikonoční návštěvy tehdejšího Československa. Vyděšeně líčila, jak skupiny mužů zpitých alkoholem nahánějí na ulicích mladé ženy a dívky, aby je polévaly vodou, nebo dokonce brutálně bili jakýmsi spletencem z proutků. V jejím podání to nemělo daleko k černošským nepokojům někde na jihu USA. Prostě americký popis českých velikonoc, viděný očima nic nechápající feministky.

Zvyk koledy, pomlázky, mrskutu, šmerkustu, či jak se to velikonočněpondělní koledování krajově nazývá, je odedávna nedílnou součástí velikonoc. Psychoanalytici ho vykládají dokonce jako symbol oplodňovacího aktu. Ať už je to jak chce, je pravdou, že o velikonočním pondělí si žádná příslušnice ženského pohlaví není před muži jistá.

V některých regionech existuje i koleda ženská. Ta je spojená s 4. neděli postní, zvanou Smrtelná, dva týdny před velikonocemi. To se zase svého koledovacího práva chopí ženy a náležitě vyšlehají své mužské protějšky. Někdy s jistou opatrností, neboť co si při ženské koledě půjčí, je jim za čtrnáct dnů vráceno i s úroky.

Pamatuji ještě tradiční ženskou koledu, při které mladá děvčata chodila koledovat s tzv. lítem, což byla smrková větévka ozdobená pentlemi a svatými obrázky. Lítem se samozřejmě výprask neudílel, k tomu sloužily pomlázky, nebo někde také vařečky. Kolednice přitom zpívaly:

Líto, líto, líto, kde´s tak dlouho bylo?

U studánky u vody, mylo ruce i nohy.

Fiala, růže, kvésti nemůže, až jí Pánbůh pomůže.

Svatý Petře z Říma, dej nám flaši vína,

abychom se napily, Pánaboha chválily.

K oběma koledám patřil ještě jeden zvyk, dnes už dávno zapomenutý. Věšení dědka, resp. věšení báby. V noci před ženskou koledou se potajmu sešla skupina mladých mužů a na nějaký vysoký strom v obci zavěsila figurínu báby. Ta byla pověšená tak, aby byla co nejnedostupnější, a bylo složité jí sundat. Úkolem žen bylo nejen koledovat, ale také, nejpozději do poledne toho dne, kdy také právo koledy končilo, figurínu se stromu sundat. Pokud se tak nestalo, byla z toho pro ženskou část obce nemalá ostuda. O mužské koledě to potom probíhalo v opačném gardu, ženy věšely figurínu dědka. Vzpomínám si, jak v našem sadu v Janově rostla vysoká olše, cca 15 metrů. Na ní, až do samého vrcholu, umístili pánové figurínu báby a potom ořezali všechny větve až dolů. Zbytky té báby tam byly ještě, když jsme ji po létech káceli.

Akce, které se odehrávaly zvláště při mužské koledě, mající za cíl, aby žádná žena výprasku neušla, by dnes byly posuzovány minimálně jako přestupky proti veřejnému pořádku či přečiny proti majetku. Vniknutí koledníků do domu, kde dámy odpočívaly časně ráno v teplých postelích, v blažené jistotě nedobytnosti jejich tvrze, bylo zcela běžné.  Za pomoci šperháku ( žádné zámkové FAB vložky ještě neexistovaly), vysazením zavřených oken, násilně otevřených půdních vikýřů, nebo dokonce rozebráním části střešní taškové krytiny, nebyl problém do domu vniknout. Překvapení v ložnici bylo potom o to větší a mnohdy i bolestivější. Dnes by to asi končilo trestním oznámením. Tehdá nic podobného nikomu ani na mysl nepřišlo. Pro ženu by bylo naopak jistou pohanou, kdyby se jí koledníci vyhnuli.

Proč to všechno píšu? Staré zvyky mizí v propadlištích času a to málo, co nám z kultury předků zbylo, bychom měli chránit a opatrovat. To není staromilství, to je úcta k tradicím, zvykům a historii. Nevím, jestli se dá koledovat po Facebooku nebo jiných sociálních sítích, ale vajíčka vám po nich jistě nepošlou. Ještě, že by je snad doručila pépéelka. Pod záminkou globalizace je generace dnešních mileniálů, ale i my sami, ochuzována o plody kultury, které se v tomto prostoru vyvíjely po staletí a utvářely náš svět. Nyní se zdá, že v relativně malém čase, může být tahle kulturní vrstva nahrazena novou, nám Evropanům nejen úplně cizí, ale hlavně zcela nepřátelskou.

Až nám bude pod okny za ranního kuropění vřískat muezzin, tak už bude pozdě.