Ano, naše civilizace je vskutku především světem blahobytu, civilizací, v níž poprvé v dějinách existují „bohaté masy“. A ruku na srdce: nebýt vysoké životní úrovně, demokracie samotné, jež je v myslích veřejnosti s blahobytem spojována, by si lidé příliš necenili.

„Lidstvo žije nad své přírodní poměry a bohaté státy na úkor chudých. Pokud budou obyvatelé světa nadále pokračovat v trendu rostoucího využívání přírodních zdrojů, budou v roce 2030 k pokrytí poptávky po jídle, vodě a energii potřebovat ekvivalent dvou Zemí a v roce 2050 to budou již tři planety,“ oznámil v těchto dnech Světový fond na ochranu přírody. Z toho jasně plyne, že růst nemá budoucnost, ba že nás vede ne do Řecka, ale rovnou k apokalypse.

Cožpak neznáte ekology, posedlé katastrofickými scénáři? – zní mi v uších námitka. Dobře, třeba ekologové trochu přehánějí. Přesto to s naší civilizací nevypadá růžově. Tuto smutnou skutečnost lze dobře ilustrovat na důchodové reformě. Po dlouhá tisíciletí měl člověk jedinou možnost, jak si zajistit relativně bezpečné stáří: mít hodně dětí.

V devatenáctém století se zrodil průběžný důchodový systém: lidé v produktivním věku platí důchodové pojištění, z něhož se financují důchody starým lidem, a až produktivní lidé zestárnou, bude zase jim na důchod přispívat nová mladá generace. Tedy vlastně jejich děti, i když zde je již vztah rodič – dítě systémově anonymně sumarizován na celostátní byrokraticko-technické rovině. Nejen důchody, ale sociální zabezpečení vůbec (či jeho významnou část) tak převzal od rodiny stát.

V důsledku řady příčin, z nichž je nutno zmínit alespoň tři: za prvé, lenost danou rostoucím blahobytem, za druhé, nákladnost udržování vyspělé civilizace v chodu včetně rostoucích nároků na (úzce specializovanou) kvalifikaci a za třetí, prodlužování lidského věku díky zázrakům (čím dál dražší) medicíny však průběžný důchodový systém počal kolabovat.

Mladých a produktivních je příliš málo, musí živit sebe, splácet všemožné hypotéky, živit děti (pokud je mají) a k tomu i rostoucí skupinu důchodců, kteří jsou – zvláště britští nebo němečtí – zhusta přesvědčeni, že důchod je rajská okružní plavba na lodi společnosti Costa.

Spása má nyní spočívat v individuálním spoření v soukromém penzijním fondu (přesněji řečeno v tom, že tyto fondy doplní a inovují deficitní průběžný systém).

Takový fond však může snadno zkrachovat, nemusí vynášet ani tolik, aby to pokrylo inflaci, a hlavně dokončuje dějinnou individualizaci člověka, kterého Aristoteles původně označil za zoon politikon, tedy za společenského, tj. v obci žijícího živočicha. Civilizovaný člověk tak končí jako brouk hovnivál, valící si před sebou penzijní úspory s nadějí, že si tak zajistí rajské stáří.

V systému založeném na penzijních fondech jsou pak děti již vyloženou přítěží, neboť peníze, co do nich rodič investuje, by bylo z hlediska jeho individuálního zájmu racionálnější vložit do penzijního fondu. Rozpočtová odpovědnost zde tedy velí děti raději škrtnout. Civilizace tak ale jednoduše vymře nebo zestárne do té míry, že ji snadno pohltí nějací ti, jak se říká, barbaři.

Pokud však principy, na nichž je nějaká civilizace postavena, vedou ke smrti, budou asi špatné. Neustálý růst, blahobyt, imperativ spotřeby a individuální štěstí měřené pouze v materiálním rámci pozemské existence jsou tudíž těmi pravými škůdci, kteří nás vedou do Řecka či naloďují na Titanic. Tuto hořkou pravdu však masám, bohatým i chudým, žádný politik nesdělí. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.