Jako technik v dělnické profesi jsem se během jara 1968 nedostal k informacím o změnách ve společnosti. Přečetl jsem si 2000 slov a závěry ze sjezdu spisovatelů, ale pravdu povědíc jsem žádnou revoluční změnu nepocítil. Tato písemná i verbální prohlášení mi příliš mnoho neříkala a nechávala mě klidným.
Dny měly svou strojovou pravidelnost. Ráno přes celou Prahu do práce trolejbusem a autobusem, nějaké ty přesčasy, péče o malého syna, běžné každodenní starosti, nákup, večeře a brzo do postele, vstávání ve čtvrt na pět a tak stále dokola. Prostě běžný život obyčejného občana.
Na konci jara 1968 byly ve fabrice cítit jisté změny, odbory dostaly odvahu a snažily se napravit chyby vedení, upozorňovaly na neodbornost vedoucích pracovníků i na jejich sklon k alkoholu. Byla tu sice kritika, ale ke změnám nedocházelo.
Přišla doba dovolených a s ní ospalý provoz, ve kterém dělníci i technici bojovali především s horkem a tvrdými normami práce.
21.srpna v časných hodinách jsme vyrazili z domova a naše první cesta vedla k rozhlasu. Tady byly stovky lidí a informace, které dostávali vedly k vrcholnému rozrušení. Rusové byli na Ruzyni, na výpadovkách a blížili se do centra města. Naproti jim vyjížděli civilisté na narychlo sehnaných nákladních autech vyzbrojení pouze československými vlajkami. Nakoupili jsme něco jídla k snídani a pěšky odešli do Vršovic navštívit moje rodiče i syna, o kterého se maminka v té době starala. Přestal jsem myslet na úpravy bytu, které jsem realizoval a chtěl jsem jen do bytu odvézt připravené záclony. ZVršovic nejely tramvaje a tak jsem došel až k tehdejšímu Armádnímu divadlu, kde jsem nasedl na trolejbus. Ten po několika stanicích zastavil u Vltavy a řidič ostentativně prohlásil. Dál nejedu a podívejte se proč. Na vjezdu na Jiráskův most stály ruské tanky a uvolněn byl jen úzký průchod hlídaný ruskými vojáky. Po příchodu domů jsem vyzval souseda k návratu k rozhlasu. Vyšli jsme a ve městě se ozývala střelba. Na Karlově náměstí u sídla socialistů byla docela slušná přestřelka. Mezi domy nebylo možno zjistit odkud se střílí. Ozvěna střelbu stonásobila. V Ječné ulici kolem nás projelo civiní auto plné vojáků, kteří stříleli nepochopitelně úplně na všechno. U lékařského domu jsme se schovali za sloupy a v prodlevě jsme se vydali na cestu k rozhlasu. Tady už byla válka. Rozježděná tramvaj, v Italské hořící autobus, na Vinohradské ruský vojenský vlek rozbitý výbuchem, v ulici Anny Letenské žhnoucí vyhořelý ruský tank a zoufalí lidé, hořící domy a první mrtví. Rusové najížděli do lidí malými tanky, hasiči se snažili likvidovat požáry a na balkoně rozhlasu se ukázali hrdinové okamžiku. Emil Zátopek, hlasatel Vlado Príkazský a další, vyzývající lidi ke klidu a ke spořádanému protestu. Nebylo v tom za mák strachu či poraženecství. U Muzea ruské pancéřové vozy, které rozstřílely fasádu a u koně se formoval průvod s vlajkou zbarvenou českou krví. Tak pokračoval den a následující noc plná střelby, probuzení s kanonem namířeným do oken, ruští vojáci hladoví a bez vody, připraveni střílet aniž by věděli, kdo je vlastně jejich nepřítel. Nad tím vším neustávající zlověstný hukot přistávaících vojenských letadel. To byl 21.srpen 1968. Následující obrázky byly neveselé. Děla namířená na Hradčany, tankové svazy čítající stovky obrněnců na okraji Prahy, raketové baterie s raketami namířenými na centrum města. To jistě nebyly projevy přátelství, ale otevřená okupace se všemi důsledky.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Reiman