Od počátečního nadšení, provázeného propagačními řečmi o blahobytu následujícím po utahování opasků, až po trvalou utahovací tendenci do dnešního dne jsme prožili nové pocity radosti i nová rozčarování. Pravda, po různě divokých privatizacích a spekulacích bez úvah o čistotě peněz se dožili, alespoň někteří tolik kýženého blahobytu. Většina společnosti je na tom podstatně hůř, a tak je třeba ještě počkat, než si z toho co zbylo, ještě někteří „dobří“ lidé nakradou.

Poctivá práce se dnes příliš nevyplácí, a tak jedině spekulace, podvody a korupce vedou k vytouženému měšci peněz, který zachrání současným a bohdá i budoucím generacím bezstarostný a mnohdy také bezpracný život prožitý v radovánkách, o nichž jsme se v minulosti dočítali v románech západní provenience a které nám ještě v současné době prezentují některé romantické seriály.

Současná společnost dokázala velmi rychle přivyknout konzumu, a tak téměř všechno, snad kromě zdraví, se dá přepočítat na peníze. Ano, demokracii a svobodu máme, ale pokud ji máme čím zaplatit. Cesta do světa je otevřená, jen si koupit jakékoliv zboží ze světa, je možné si koupit i sex i přízeň úřadů.

Nechtěl bych se přít o cenu přízně soudů a v konečné fázi také prostředků na záchranu života a to nejen při závažných onemocněních. Koneckonců léků je dost, ale zase na ně musí být peníze. Tedy ty až ve všem na prvním místě. Na vycházky teď chodíme místo přírody do supermarketů, volný čas trávíme u televizorů přeplněných reklamami na kde co, řvoucími na nás, co chvíli mezi mozajkou pořadů, které bychom snad raději viděli bez pitomých nabídek všeho na co většinou nemáme peníze, či u počítačů u kterých ve virtuálním světě blbnou a tloustnou bez pohybu naše děti.Tak tedy hřiště pro život je připraveno a lze zahájit program zaměřený na“chléb a hry“. Jenže ve hře se nemění po zahájení pravidla, ale česká společnost je změnami pravidel přímo zavalena. Tu jsou přidány daně, tam se už dlouho nezdražovalo, a proto je třeba trochu přitlačit, tam by bylo ještě možno z lidí dostat nějaké peníze, a tak si z nás vládní  “rozhodčí“ tak trochu dělají pokusné králíky pod heslem:“plať, dokud máš“. Sociální sítě mají stále větší díry, a tak se nám stále více lidí propadá do beznadějné a bezvýchodné chudoby. Práce není a hned tak nebude. Bohaté zahraniční firmy po skončení daňových prázdnin odcházejí do cizích daňových rájů a našim lidem zbývají většinou oči pro pláč. Provází je pohrdavé konstatování těch šťastnějších. Prostě jsou to nemakačenkové a kdo chce ten si práci najde. Jenže je to skutečně pravda? Hromadí se nejen problémy, ale také exekuce a postihy těch, kteří sociálním sítem propadli a na které zákon tvrdě dopadne. Pohled na společnost ze sídel vládních a parlamentních orgánů je však trochu jiný. Praha je sice indiferentní město, ve kterém funguje většina úřadů státní správy a jejich zaměstnanci si jistě nemohou stěžovat na špatnou životní úroveň. Do Prahy se navíc stěhují další lidé různých národů, jazyků i barev pleti, kterým se říká pejorativně „naplavenina“, ale to jsou lidé, kteří na to tak říkajíc také mají. Český živel je v Praze naředěn, ale je loajálnější než zbytek republiky. A také se to v chování Pražáků projevuje ve vztahu k těm chudým a ještě chudším. Ve městě jso vidět propastné rozdíly mezi nakupujícími, turisty a žebráky prohledávájícími popelnice, či žadonícími o drobné mince. Na protivládních demonstracích odborářů a občanských iniciativ se při troše štěstí v datu a lokalizaci, při dobrém počasí sejde maximálně pár desítek a výjimečně i tisíců lidí, zatímco na rozsvícení vánočního stromu se sejde 40.000 lidí a rády o tomto počtu informují i media. Přece na podobné hry nechodí lidé v morální, finanční či jiné osobní tísni. Tam si chodí spokojení občané pro jistý pozitivní zážitek, pro radost z očekávaných vánoc bez obav a strachu z všedních dnů, kdy nebude co dát do úst, nebude na činži, či na další poplatky. Ale co, lidé staví domy, kupují byty, venkov opravuje, přistavuje a modernizuje, kupují se auta, dovolené v zahzaničí, tak přece nemůže být tak zle. Jenže rostou nesplacené občanské půjčky a hypotéky a za dveřmi začíná číhat exekutor. To je ovšem rub demokracie, o kterém se příliš nemluví. Přibývá sebevražd i zoufalých činů. Jenže fasáda naší vlasti je v očích cizinců stále ještě blýskavá. Přibývá imigrantů a s nimi řada dalších podšívků, kteří k nám nepřišli pracovat, ale zbohatnout. Český živel, především ve městech, začíná ztrácet půdu pod nohama. Cizojazyčné názvy i kultura, nové tradice a zvyky často iritující.

Vytvářejí se komunity, kterým neříká nic láska k vlasti. Nezajímá je politika ani ekonomika, jen vlastní zájmy. Oni jsou také těmi spokojenými.

Kde je tedy pravda. Statistiky uvádějí, že počet nespokojených lidí s tímto způsobem vládnutí se pohybude okolo sedmdesáti procent a výše. Kde jsou tedy Ti nespokojení lidé, kteří svou tíseň skrývají a neváhají vyrazit do ulic  třeba až na rozsvěcení vánočního stromu? Nebo je rétorika občanských iniciativ vágní a snaží se vytvořit jakousi virtuální většinu společnosti, které nesouhlasí s politickým a hospodářským vývojem v naší zemi? Nebo jsou lidé dnes už tak vypočítaví, že nehchtějí riskovat zaměstnání či další občanské nepříjemnosti a vyčkávají, tak jako tradičně mnozí už v roce 1989 jak to dopadne, aby si případně nazadali s poraženou stranou?

Přátelé, všem mocným se zalíbilo ve funkcích tak, že s odvoláním na různé morální a jiné důvody, a někdy ani to ne, se budou držet u svých koryt a nepustí je za žádnou cenu a za žádných okolností, i kdyby v této zemi zavládnul hladomor. Žádná protestní manifestace ani demonstrace je nemůže přesvědčit o jejich vlastním klamu. Vždyť podívejte se přece kolik spokojených lidí přišlo oslavit vánoce a dali si buřta a svařák. Ještě není tak zle. Zatím...   

Josef Reiman