Dozvídáme se o šílených střelcích a tornádech, o prezidentských kampaních, v oblasti Latinské Ameriky o ultralevicových hnutích a gerilách, Afrika se pohybuje v permanentních válkách a přechod do Asie je provázen boji povstalců proti vládám a připomíná stálé nebezpečí vraždění pod praporem pořádku. Stále umírají lidé. Hladem i ve válečných konfliktech. Nás Evropa konejší, že k podobným událostem nemůže dojít a tak se brání i proti násilným excesům sociálního či etnického charakteru. Jenže také staré dobré Evropě teče do bot a s neutuchající krizí, nazývanou dnes hezčím termínem recesí, se vše zdražuje, ubývá pracovních příležitostí a život se komplikuje pro podstatnou část populace hrozbou chudoby. Liberální režimy dostávají těžké trhliny, a tak se stále častěji ozývá volání po vládě silné ruky. Jakoby se kruh dějin zase uzavřel. S neklidným pocitem jsem usínal a zdál se mi tento sen.

Vláda došla k názoru, že její existence, stejně jako struktura parlamentu je velmi vážně ohrožena přicházejícími volbami. Navíc silové složky se začaly do jisté míry vymykat politické moci a velmi striktně se držely nedokonalých zákonů, které si mohly vykládat po svém. V zemi se chystaly demonstrace a tak koaliční politické strany hledaly cestu, jak z této situace vyjít bez ztráty moci. Po realizovaných reformách nemohly počítat s tolerancí většiny obyvatelstva a i přes svou netečnost pociťovaly jisté těžko definované nebezpečí možné revolty, která po letech svého nenásilí hrozila přejít do militantní formy.  Vládní lobbisté, kteří svou ekonomickou mocí vlastně  řídili tuto zemi zneklidněli a žádali, stejně jako bankéři, radikální zásah proti vzniklému nebezpečí, kterým by byla prohra ve volbách. Uvědomovali si plně její důsledky. I když by vyhrály strany, které seděly s koalicí v parlamentu, jistě by změny politického kurzu v mezích zákona postihly právě tyto mocenské skupiny. Začaly by se ve větším měřítku prošetřovat korupční kauzy a zlodějny všeho druhu. Policie i justice by začaly pracovat v novém politickém prostředí a podle zákona by začaly soudit i ty, nad kterými se dařilo roky úspěšně přivírat oči a zametat jejich rošťárny pod koberec.

Hrozila by silná emigrace těch mocných do jejich předem vybudovaných rájů osobních i daňových. Jenže i v republice si vybudovali silné ekonomické zázemí, domy a vily, o kterých se kapitalistům z první republiky ani nesnilo, a využívali výhod, které by jim neposkytovaly ani arabské emiráty. Byl by to prostě debakl.
V hlavách moudrých ministrů a poslanců, jakož i koaličních politiků zrála myšlenka na to, jak se volbám vyhnout. Stačilo by, aby za stávajícího režimu vznikl urychleně zákon na potlačení stávek a protivládních demonstrací tak, aby silové složky musely uposlechnout rozkazu svých chlebodárců a musely na základě třeba vyvolané provokace zasáhnout. Vyvolané masové nepokoje, by vedly posléze k vyhlášení mimořádného stavu, případně stanného práva a tím by se podařilo volby zrušit, nebo alespoň oddálit do doby, než by byl odpor opozice, případně teroristů a ekoteroristů, anarchistů a extrémistů pacifikován. Ve vší tichosti by obrátili politici svá liberální saka, na jejichž podšívkách se již delší dobu začínají už v současné době rýsovat epolety diktátorů a vládlo by se vesele dál. Moc by byla podpořena zákony a opozici by se zavřela definitivně huba. Svět by se na nás díval jako na spořádanou demokracii, která si dokázala rozumně a racionálně poradit s těmi, kteří by chtěli zabránit jejímu odpovědnému vládnutí. Parlamentní opoziční strany by dostaly pro svou práci velmi ostře vymezené mantinely a jistě by šlapaly podle požadavku těch, kteří by jim permanentně připomínaly jejich vlastní hříchy. Občanská společnost by se rozdělila na ty poslušné a na reakcionáře a už by zbývalo dodat jen to, že by to všechno zajistila garnitura politiků, která získala své zkušenosti již za bývalého režimu.

Tedy rádoby demokraté, prakticky však kryptokomunisté, kteří jsou mistry v převlékání kabátů a škrtí tuto společnost už více než dvacet let. Už tehdy, krátce po listopadu 89 se ubezpečovali, že všichni jsou na svých místech a pracují dál. Teď už však spíše pro sebe. Bylo zle...

V tomto okamžiku jsem se zpocený probudil a s úlevou jsem konstatoval, že to byl jen zlý sen, příšerná vize, ke které v naší vlasti nemůže dojít. Počkejme, skutečně nemůže? Na vnitru došlo k rozkolu mezi ministrem a policejním prezidentem, koaliční politici osočují čím dál více ty opoziční a snaží se jejich obraz před podzimními volbami co nejvíce očernit, občanské iniciativy jsou dehonestovány, používají se možné i nemožné argumenty. Není to začátek nové ofenzivy boje o moc?

Reiman