Ukazuje na to nedávný rozsudek britského soudce Alistaira McCreatha, který odsoudil soudního úředníka k šesti letům vězení odnětí svobody za úplatkářství a zneužití pravomoci. V rozsudku stálo: "I když vezmu v úvahu, že jste projevil nad svým chováním lítost, že je vám dvaadvacet let a je to vaše první porušení zákona, musím konstatovat, že jste svým jednáním ohrozil nejen citlivost uplatňování trestního práva, ale především důvěru veřejnosti v tento systém. Právní systém, v němž jsou úředníci ochotni brát úplatky, aby umožnili delikventům uniknout spravedlnosti, je z podstaty korupční a zaslouží si veřejné odsouzení. Je důležité, aby ti, kdo jsou v pokušení chovat se podobným způsobem jako vy, si byli vědomi, že jejich jednání pro ně bude mít závažné důsledky."

Rozsudky s podobnou dikcí známe v poslední době v České republice jen dva: první je z loňského roku a vynesl ho Vojtěch Cepl mladší nad tzv. justiční mafií, která mimo jiné ovlivňovala průběh vyšetřování kauzy Jiřího Čunka a v níž figurovaly postavy jako jsou Renata Vesecká, Pavel Němec a Pavel Kučera, který prý pronesl větu: Nezávislost justice musí jít stranou politickým zájmům! Bohužel vrchní soud rozsudek zrušil a teď je celá věc u Nejvyššího soudu.

Druhý rozsudek vynesl soudce Jan Šott minulý pátek 13. dubna 2012 nad Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou: Jak známo Vít Bárta dostal podmínku za uplácení a Jaroslav Škárka má jít do vězení za podvodné vylákání peněz. Je to poprvé, kdy u nás byl za tuto politicky léta tolerovanou praxi někdo odsouzen, i když v jiných stranách se to děje mnohem sofistikovaněji, třeba jmenováním politiků do různých dozorčích rad, kde je členství vysoce honorované.

Oba rozsudky vzbudily velký zájem veřejnosti a samozřejmě i mnoho pochybností, a to nejen mezi politiky, ale dokonce i mezi samými právníky. Mimo jiné se o rozsudku soudce Šotta tvrdí, že zejména závěr, že i půjčka může být úplatek, je neudržitelný. Tomu ale odporuje předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, který Hospodářským novinám řekl: "Přece formy úplatku mohou být různé. I když jim budeme dávat vznešená jména, na podstatě to nic nemění.... Soudce i poslanec jsou ústavní činitelé, kteří mají zakódovanou nezávislost: nesmí přijmout příkazy, pokyny, dárky... Vše, co je může ovlivnit, je nepřípustné." Konec citátu.

Zděšení mezi politiky je logičtější, neboť se najednou cítí jako lidský druh v ohrožení: korupční a klientelistický systém vzájemných výhod považují za samozřejmý a beztrestný, protože se v něm už víc než dvacet let pohybují. Myslí si, že tak to funguje všude a že to snad ani jinak nejde, jak někdy bezelstně přiznávají, když trousí, že kdyby se na politice nedalo vydělat, tak by do ní nikdo nešel.

Oba rozsudky jsou ale výjimečné v českém kontextu hlavně proto, že se vzpouzí zavedeným klientelistickým praktikám přímo v soudnictví, což je ještě nebezpečnější, jak jsme viděli na rozsudku Městského soudu, který vrátil 17. února 2012 dr. Vlastimila Rampulu do funkce s použitím zcela formálních a malicherných důvodů. A podobně zrušení rozsudku Cepla mladšího a i dřívější snaha mu kauzu odejmout, ukazuje, že je v justici ještě dost lidí, kteří podobně jako dr. Kučera podřizují rozhodování justice politickým zájmům.

Profesor právní filozofie Jiří Přibáň z Cardiffu mi k tomu řekl: " Existuje jistá citlivost na stupeň důležitosti právní argumentace, a pokud právní argumentace a formální odůvodnění dovolí dospět k výsledku, který víc než fungování justice zvýhodňuje její nefunkčnost, která je ze svého titulu vždy pro někoho výhodná, pak se člověk musí ptát, proč zrovna tento argument byl použit a ne jiný, relevantnější. O důvodech nesmíme spekulovat, ale můžeme si dovolit říci, že způsob argumentace Městského soudu v Praze v kauze dr. Rampuly slouží spíše soukromému než veřejnému zájmu." Jinými slovy podporuje současný stav, místo aby se snažil o nápravu a zavedení demokratických praktik.

Chvála soudce Šotta třeba z úst dr. Baxy je ale bohužel jen přiznáním bídy části české justice, protože ukazuje, že soudců typu Vojtěcha Cepla mladšího a Jana Šotta je v naší justici poskrovnu. Pokud nebude platit stará pravda, že jedinec musí ignorovat okolnosti a musí se pohybovat mimo kategorii času, protože jakmile začne své etické a právní postoje přizpůsobovat tomu, jak to chodí a jak je to pro něj osobně výhodné, je to katastrofa pro něj i pro společnost. Takový člověk už není jedincem, ale stává se masou. Soudce by měl zůstat za všech okolností jedincem, jak to předvádí v úvodu citovaný soudce McCreath či zmínění pánové Cepl mladší a Šott, který do rozsudku napsal klíčovou větu: Trestní právo se nezastaví před branami politiky.

Publikováno se souhlasem vydavatele.