Je lhostejné, zda země je království, prezidentská republika, nebo sociálně demokratický stát.

Po sametové revoluci byla snaha rychle předat majetek státu do „rukou pracujícího lidu“, tak lidé na takovou potřebu slyšeli, svobodnými volbami pověřili ODS, aby transformaci uskutečnila. ČSSD byla nevýznamnou stranou. Současný prezident Zeman se postavil do čela této strany a ne zcela čistými kroky z ní učinil vládní stranu.

Jak ODS, tak ČSSD se zpronevěřily ideálům právního státu, protože cílem neučinily budování státu, ale budovat pozice vlastních stran.

A co hůř, používaly moc soudní k získání vítězství nad druhou stranou.

Moc výkonná (policie, policejní vyšetřovatelé) zasahují do moci zákonodárné, a oficiálně nutí poslance, aby některé své kolegy „vydali ke stíhání“.

Policejní vyšetřovatelé (moc výkonná) překračují svou pravomoc, a do parlamentu „dodávají“ obvinění na nepohodlné poslance.

V právním státě jsou takové kroky nemyslitelné. Poslanecká sněmovna nerespektuje nezávislost moci zákonodárné a činí jakési usnesení o „vydání“ či „nevydání“ jiných poslanců. To je hrubá chyba poslanců, že se nechávají úkolovat mocí výkonnou. Zákonodárná moc není posluhovačem moci výkonné. Poslanecká sněmovna by měla by přijat usnesení, že návrh na "stíhání" poslance, který není podložený soudním výrokem, nikdy nepřijme. Případy existence trestního činu poslance řeší Ústava. (článek 27).

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Mandát poslance je pro republiku někdy důležitější, než jeho případný trestný čin.

Poslanecká sněmovna by měla doporučit vládě, aby státní zástupci spadali do pravomocí ministra vnitra.

Poslanecká sněmovna by měla navrhnout a přikázat moci soudní, jak je třeba chápat termín „Zákon“. Do Sbírky zákonů se může dostat zákonnou cestou.

§ 1. „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují, je Hierarchické uspořádání poznatků a právních norem. Jsou to:

(H1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(H2) Ústava, Listina práv a svobod,

(H3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),

(H4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(H5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Politické strany, které navrhnou rozšíření právních norem a docílí schválení parlamentem, jistě u voličů zabodují. U voličů a v mediích budou chápané jako státotvorné. Soudnictví bude časem takové, jaké má v právním státě být.

Karel Januška