Rozhodovat referendem o skutečnostech, které stěží mohu ovlivnit, je nemoudré. Domnívat se, že lidé rozhodují spravedlivě, může jen zaslepený „socialista“. ČSSD uvažuje jako většina ostatních politických stran a komentátorů. Naše veřejnoprávní „nezávislá“ media jsou na tom stejně.

V právním státě o vině či nevinně rozhoduje soud, nikdy referendum. Právnické fakulty za „socialismu“ plánovitě propagovaly a vyučovaly, jak spravedlivě nám strana a vláda rozhoduje. Tak dlouho to tvrdily, až se to stalo všeobecnou pravdou. Je to velký omyl, v důsledích vidíme, kterak nám soudci páchají trestné činy.

Podstatu spravedlivého rozhodování vymysleli demokraté už v době před našim letopočtem. Položili rovnost mezi spravedlností a pravdivostí výroku soudce.

Každý spor je mezi dvěma stranami. Jestliže je více účastníků sporu, je třeba vyloučit všechny, kterým je rozhodutí soudu lhostejné. Tomu se říká vyloučení třetího. Toto pravidlo by měli politici používat i při tvoření koalic. Koalice tří stran vede k upřednostňování nejslabší strany. KDU-ČSL, Top09 a mnoho případů z nedávné minulosti je toho nesporným příkladem.

Každý soud v demokratickém státě řeší pouze jednu otázku: Má žalobce pravdu? A z této otázky vychází každé rozhodnutí soudu. Výrok soudce má pouze dvě možnosti, jak rozhodnout:

A: „Posoudil jsem všechny předložené důkazy a došel k závěru, že žalobce má pravdu. Žalovaná strana splní podmínky žalobce. Žalovaná strana uhradí žalobci soudní výlohy.“

Nebo:

B: „Zamítám žalobu, protože nesdílím názor žalující strany. Žalující strana uhradí soudní výlohy žalované straně.“

Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. V právní vědě je tento postup označen jako důkaz opakem. V matematice je to metoda pro kontrolu matematických vět, a říká se jí důkaz sporem.

Je lhostejné, zda spor je o kousek pole, nebo důsledky srážky vlaků. Znění žalobního návrhu je podstatné.

Soudy jsou pilířem demokratického státu jenom tehdy, když rozhodují o žalobním návrhu. Soudům nepřísluší hodnotit morální jednání, pokud neodporuje zákonu. V právním státě může občan činit vše, co mu zákon nezakazuje. Ale soudce musí rozhodovat tak, jak mu zákon nařizuje.

Jestliže ČSSD přemýšlí nad tím, zda vstoupit do koalice s ANO, a podmínku „trestně stíhaného premiéra“ dává vyšetřit svým členům, pak takové chování lze označit za dětinské.

Politické strany, které tvrdí, že „A. Babiš je trestně stíhaný“ by nám neměly vládnout, protože nepochopily principy demokracie.

Každý soudce rozhoduje nestranně a nezávisle. Nikdo mu nesmí nařizovat. Pokud pochybí, může odvolací soud jeho pochybení napravit. Ústava nepřipouští, aby soudce přikazoval jinému soudci.

Ministerstvo spravedlnosti je spíš ministerstvem nespravedlnosti. Zákonodárci zaplevelili Sbírku zákonů takovým zbytečným marasmem, že se advokáti i soudci mohou přít snad do nekonečna.

Soudy jsou placenou službou pro občany, instituce, státní úředníky i pro stát. Všichni jmenovaní musí rozhodnutí soudů respektovat. Soudci nemají pravomoc přikazovat něco jiným soudcům. Každý soud musí končit příkazem výkonu rozhodnutí. Soudy nižších soudů musí tento závazný právní názor akceptovat ve svých budoucích rozsudcích.

Ze všech stran slyšíme lži o trestném stíhání bezúhonných občanů a některých poslanců. I prezident Zeman je takových lží zdrojem. Jeho kancelář žádala mé potrestání, když jsem takovou domněnku veřejně vyslovil. (Advokátní kancelář Nespala, s.r.o.) Nejvyšší správní soud neshledal pochybení Zemana takovým, aby mu zabránila funkci prezidenta vykonávat.

Tragické je, že litera Ústavy je logicky naprosto v pořádku.

Aby se republika stala právním státem, stačí soudcům připomenout její znění. Politické strany by to mohly pochopit. Je v moci politických stran nařídit zákonodárcům, aby republika byla státem pro občany. Chyby mohou činit i instituce. Hnutí ANO by mělo uskutečnit cíle, které si před volbami vytklo.

V úvaze Pravdou proti justici (ZDE) navrhuji upřesnění Sbírky zákonů.