Každý počítač pracuje pouze s dvěma hodnotami. O správnosti výsledků se musí postarat tým programátorů. Dříve než nějaký problém zpracuje, musí ho dokonale ošetřit ze všech úhlů. Musí zpracovat i nezvyklé situace, ke kterým třeba nikdy nedojde. Udělá-li chybu v programu, může se stát, že některý problém se vyrobeným programem správně nevyřeší, nebo program se zacyklí a nikdy neskončí. V takovém případě se musí vypnout počítač a před novým spuštěním je třeba, aby programátor opravil zdrojový kód, nebo zadat úkol jinému týmu programátorů.

Pouze na základě dvou hodnot (nula, jedna), nebo chcete-li (pravda, nepravda) jsou v počítači zobrazená všechna čísla s definovanou přesností, všechny psané texty, obrázky, hudba, algoritmy programů, dokonce i simulace způsobu lidského myšlení.

Má tým programátorů nárok na odměnu za program, který některé problémy nedokáže vyřešit? Uživatel bude trvat na tom, že program nesplnil podmínky zadání, a nárok na odměnu nemá. Vedoucí týmu bude tvrdit, že práce na vypracování programu zabraly hodně času, takže nárok na odměnu má. Protože některá část programu je použitelná.

V takové situaci je naše republika. Občané jsou zadavatelé. Trvají na tom, aby soudní systém pracoval přesně podle zadání. Aby nedošlo ani k jednomu případu, kdy justice selže. Protože když selže jednou, tak s největší pravděpodobností bude selhávat i v budoucnosti.

Programátoři jsou řešitelé problému. Jsou to jak zákonodárci, tak také moc výkonná (premiér, vláda).

Náleží soudcům odměna za případ H-System? Nebo mají být soudci potrestáni za vyřešení tohoto případu? Občané to nemohou vyřešit, protože soudci mají konstantní odměňování, dokonce nezávisle na zdravotním stavu. I zákonodárci jsou nezávislí na plnění svých povinností. Rovněž berou mzdu podle zvláštních předpisů.

Největší vinu v současné situaci musí občan připsat těm, kteří mají dohlížet nad správnou funkcí moci soudní. Je to ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud.

První logická chyba moci výkonné, za kterou odpovídá premiér je, že úřad státního zastupitelství spadá do gesce ministra spravedlnosti. Státní zástupci zasahují do moci zákonodárné, a požadují po poslancích vyjádření k některým případům. Poslanci nemají právo vyjadřovat se k žádnému případu. Natož k případu, kdy je občan zákonodárcem, chráněný imunitou. Poslanci nesmějí rozhodovat sami o sobě.

Předseda Ústavního soudu tvrdí, že soudci mají posuzovat zákon. To je hrubá chyba moci soudní. Soudci musí posuzovat obsah zákona, a porovnat ho s předloženou žalobou. To je druhá logická chyba soudců.

Z Ústavy plyne, že každý soudce může konkrétní případ rozhodnout pouze jednou. Jiné rozhodnutí, než které soudce jednou písemně vyjádřil, bude nepochybě závislé na třetí osobě (vyšším soudci). To je třetí systémová chyba naší justice.

Nové volby nic nespraví, protože moc výkonná a soudní zůstane v rukách stejných soudců, a moc výkonná bude pracovat podobně jako předcházející vláda. Zejména ve vztahu k moci soudní.

Jestliže něco špatně pracuje v demokratické společnosti, také se musí udělat zásah. Vláda nebo parlament mohou vydat taková nařízení, která zabrání špatné funkci státu. Jestliže nařízení nikdo nevydá, pak existuje jediná možnost. Zbavit se současné vlády i parlamentu. Musí následovat nové volby (zvolit jiného programátora).

V této situaci se nyní nachází naše společnost. Nemůžeme republiku nazývat právním státem, protože spoustu soudních sporů nelze vyřešit, nebo vyřešené spory jsou v rozporu s demokratickými pravidly. Každý občan bez výjimky má právo na spravedlivé a včasné vyřešení sporu. Samozřejmě si za tuto činnost musí zaplatit. To současným právním uspořádáním státu nelze zajistit.

Aby republika pracovala podle zásad demokratického státu, je bezpodmínečně nutné, aby soudci rozhodovali spravedlivě. Snad je tomu naše právnické fakulty naučily. Spravedlivě rozhodovat uměli už v antice. Co soudce jedné straně odebere, musí druhé straně odevzdat. Soudce musí přísně hodnotit pouze to, co je mu žalobcem předložené. Jestliže současný systém tuto podmínku neplní, je třeba ho opravit, nebo ve volbách zvolit jiné zákonodárce a tím i novou vládu.

V demokratické společnosti platí přirozený výklad práva. Občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje. Pravdivá tvrzení lze ověřit v každém moderním programovacím jazyce. Odsuzovat může kdokoliv, občan, poslanec, senátor, policista, ale také soudce ve svém rozhodnutí. Občan odsuzuje podle své morálky a životních zkušeností. Občan může a nemusí mít pravdu ve svém odsudku. Pokud občan neškodí svým odsouzením jiným občanům, nemůže být za svůj odsudek nikým osočován, natož trestán.

Každý by měl chápat podstatný rozdíl mezi odsouzením občanem a odsouzením (výrokem) soudce.

V právním demokratickém státě má občan právo prohlašovat cokoliv, ale nesmí se dotknout práv jiného občana. O žádném jiném občanovi nemůže beztrestně tvrdit lež. Jestliže k takové situaci dojde, má osočený občan právo dovolat se pravdy u soudu.

Tvrzení „občan A. Babiš je trestně stíhaný“ je lživé. Aby bylo pravdivé, musel by existovat výrok soudce: „Občan AB je důvodně podezřelý z trestného činu. Dávám svolení k dalšímu šetření. “ Protože AB má nespornou imunitu, musí státní zástupce na základě tohoto svolení požádat sněmovnu, aby občana AB zbavila imunity. Ale AB je nejvyšším představitelem moci výkonné. Byl zvolený vůlí lidu. Sněmovna nemá žádnou výkonnou moc. Ta pouze vydává a kontroluje zákony. Dokud je AB premiérem, nelze ho soudně stíhat. Zákonodárci (kolegové poslanci) mají pravomoc kontrolovat činnost vlády. Žádnou jinou pravomoc kromě tvorby zákonů a kontrolu vlády zákonodárci nemají. Jejich jednání o případu „Čapí hnízdo“ nepatří na půdu sněmovny, ale náleží moci výkonné (státním zástupcům, policii).

Pravidla, jak soud určí konkrétního soudce, jsou dána povahou sporu, možnosti soudu ke kterému občan žalobu předložil a skutkovou podstatou sporu.

Soudce, který žalobu řeší, vyměří žalobci soudní poplatek. Tím se soud zaváže, že bude spor vyřešený v rozumné době. Soudce vyměří soudní poplatek a obou účastníků sporu se dotáže, zda souhlasí s jeho osobou být soudcem (námitka podjatosti). Každá strana může mít námitky vůči navrženému soudci. O námitkách rozhoduje zpravidla předseda soudcovského sboru.

Soudce, který spor řeší, musí striktně postupovat podle svého slibu. Musí rozhodovat výhradně podle své znalosti všech zákonů. Když některé problematice nerozumí, musí si vyžádat znalecký posudek. Rozhodne podle svého vědomí a svědomí, čili podle svého názoru na spravedlivé rozhodnutí. Pouze tato dvě kriteria musí soudce splnit. Vydá-li rozhodnutí, už nikdy nesmí o daném sporu rozhodovat. Ústava mu to zakazuje, protože jiné rozhodnutí než původní by bylo vyslovené na základě přání nebo příkazu třetí osoby.

To jsou pravidla spravedlivého rozhodování stará tisíce let.

U nás tato pravidla přesně neplatí. Soudce nemusí rozhodnout podle principu, aby výsledné rozhodnutí bylo spravedlivé k oběma stranám sporu. Čili že důkaz opakem není respektován. Je to pozůstatek z totalitní justice. Ani náš Ústavní soud tento požadavek nerespektuje. Proto máme místo Ústavního soudu soud dovolací, bez pravomoci rozhodovat.

Zákonodárcům současný stav vyhovuje, nebo ho nechápou. Pro občany je to nedostatek, který je třeba napravit, nebo provést nové volby. Zákony přírodních věd a matematiky jsou součástí „zákona“ od doby Sokrata.

K nápravě současného stavu může dojít velmi rychle. Záleží na rozhodnosti vlády a vůli poslanců. K nápravě postačí dva kroky.

1: Vláda by měla připravit a nařídit, aby institut státních zástupců náležel do gesce ministra vnitra, protože činnost státních zástupců nesporně náleží do moci výkonné.

2: Vláda by měla navrhnout takový „Doplněk“ právních norem, který upřesní soudní postupy a soudcům nařídí, aby přísně respektovali literu Ústavy. Třeba takto:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, případně NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Zaručuji politickým subjektům i občanům, že při těchto úpravách se republika stane právním státem v nejkratší možné době.

Politické subjekty, které bojují o moc vládnout republice, by se měly zaměřit na to, aby občan byl jejich prvotním zájmem.