Ignorovat základní zákony přírody mohou jenom občané, kteří se domnívají, že jsou určeni k tomu, aby vládli. A za tímto svým názorem jdou cestou, která někdy vede ke katastrofě.

Po sametové revoluci se vlády ujala skupina absolventů kolem Vysoké školy ekonomické. Tvrdě se snažila překlopit náš „socialistický způsob“ řízení státu do způsobu kapitalistického. Zapomněla na jednu podstatnou skutečnost, která je základem každého demokratického státu. V demokracii je pravda hodnota, kterou nelze dlouhodobě ignorovat. Justiční aparát vyškolený v totalitě nám nadále vládne. Moc soudní neuznává to, co objevili už v antické době. Spory mezi mocí výkonnou (císař, král, vláda, armáda) a ostatními členy společnosti (svobodní občané, instituce) musí rozhodovat takový soud, který měří stejně jak „císaři“, tak „občanovi“. Když se tato rovnováha poruší, následky nesou občané. Rozdíl mezi totalitou a demokracií může některé občany dovézt k názoru, že spravedlnost soudů za totality byla lepší.

Náš stát má skvělou Ústavu, ale soudci jednají podle zavedených postupů z totality. Ústava vůbec nepředpokládá, že by se soudce mohl dopustit trestného činu. Je to logické, protože každý spor má být rozhodnutý jednoznačně. Jenom jedna strana může být výhercem. Dvoustupňové soudnictví to zaručuje. Ale soudní postupy, které si totalita upravila v Občanském soudním řádu, nerespektují tuto skutečnost. Soudí se podobně, jako za totality.

Moc soudní si „občané s právnickým vzděláním“ v parlamentu rozparcelovali. Bezproblémové vybírání poplatků za dopravní přestupky policií si „zákonodárci“ převedli na své kolegy, kteří sedí na obecních úřadech. Když občan utrpí škodu, pracovníci úřadů se postarají o to, aby pachatel nemusel být potrestán.

Podobně zákonodárci vyrobili armádu exekutorů. Ti se nejlépe vyznají ve způsobech, jak okrást důvěřivého občana. Pod heslem „dluhy se musí platit“ zamlčují, že peníze vymáhají nejen pro věřitele, ale podstatná část slouží jim samotným. Proto excesy při vymáhání dluhů. Exekuce by se měly vrátit do rukou soudců.

V právním státě je nemožné, aby pětadvacetileté dítě požadovalo po rodičích zajistit bezstarostný život studenta. Národ prezentovaný zákonodárci, ztratil morálku.

Moc soudní je službou, kterou stát poskytuje všem občanům, institucím a také sobě. Podle závažnosti sporu musí soudce požadovat po žalobci, aby předem složil uměřenou částku. Měla by být dost vysoká, aby soud nebyl zneužíván k průtahům ve vyšetřování.

Většina zákonodárců se domnívá, že sametovou revolucí skončila práce na zvelebování republiky. Nejdůležitější je pro ně získat členství a funkce v různých klubech. A tím samozřejmě mít vyšší platy. Domnívám se, že by boje o různé předsednictví mohlo skončit, a zákonodárci pobírat mzdu pouze za přítomnost v Parlamentu. Senát zatím nezareagoval tak, jak je od něj očekávané. Pravda a spravedlnost je i pro senátory cizí slovo. Je oprávněná otázka, zda je Senát nutný.

Z Ústavního soudu máme soud dovolací bez pravomocí. Proti žalobám občanů se opevnil klauzulí, že jedině občané s „právnickým vzděláním“ mají možnost se na ÚS obrátit. Když občan požádá známé právnickou kancelář (Sokol, Marvanová, a jiné), aby náležitou stížnost zformovala, pak při výkladu okamžitě ukončí jednání a už neprojeví žádný zájem. Je logické proč. Právníci jsou maximálně zalobovaní v Parlamentu, a na své prebendy nedají dopustit. Zkušenosti už mají dlouhodobé.

Cesta, jak se rychle dostat ze současné situace, je jednoduchá. Stačí k tomu dva kroky:

1.Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra.Státní zástupci budou dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

2. Soudcům připomenout literu Ústavy a soudcovský slib. A to takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba následujícím Upřesněním:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Uskutečněním obou kroků bude ekonomický přínos pro republiku značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená pro občany, instituce i stát. Soudci přestanou „vyrábět Rozhodnutí jménem republiky“ způsobem, ve kterém se vyznají jen oni samotní. Přičemž by měl stačit jeden arch formátu A4, ze kterého je jasné jak soud rozhodl. Opisování žaloby, nebo námitky obhajoby nepatří do soudního spisu, ve kterém je originál uložený. Ukázky místností, zavalených předcházejícími dokumenty svědčí pouze o tom, že v justici není třeba brát ohled na ekonomiku.

Při dobré vůli zákonodárců by neměl být problém učinit Upřesněnísoučástí právních předpisů. V nejhorším případě budou muset občané čekat na další volby do poslanecké sněmovny.

Ing. Karel Januška