Volby sociálním demokratům ukázaly, že skutečně zřejmě lidem tato strana nerozumí. Lidé mohou jen přes média sledovat, co se v ČSSD děje. Literárním novinám zaslal člen a předseda místní organizace ČSSD v Řeži na Praze-východ a bývalý první místopředseda této strany Karel Machovec rozbor situace v ČSSD. Pochopitelně jde jen o jeho názor a jiní členové ČSSD s ním nemusí souhlasit. Nechť čtenář sám posoudí, do jaké míry je analýza insidera v ČSSD přesná. Po dlouhém čase je to aspoň vážné slovo do diskuze o politice této strany. Uvádíme zde zkrácenou verzi a celou analýzu můžete číst ZDE.

Důsledek minulosti Současný stav, má příčiny v minulosti, není to výsledek náhlé voličské změny, ta byla ostatně vůči ČSSD dlouhodobě naznačována. Tento stav nastal mimo jiné i díky tomu, že díky tzv. "Lánskému puči" ve straně v podstatě neproběhla diskuse o příčinách neúspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013, kde ČSSD získala 20,5% hlasů proti očekávaným a předpovídaným 30%. Už tehdy se pravděpodobně projevila tendence přechodu voličů ČSSD k nové populistické straně ANO, která se profilovala výrazně jako protestní strana zejména proti tradičním – ideově založeným stranám.

Především je ale nutné důrazně konstatovat, že tyto výsledky jsou výsledkem dlouhodobých a především vnitrostranických dějů, které mají původ jednak ve způsobu vzniku, kdy v 90. letech ČSSD sehrála úlohu vysavače na levici, kdy úspěšně a plošně integrovala levicové nekomunistické proudy a voliče, osmašedesátníky a část komunistické levice a v mnoha případech zasahovala i liberálního středového voliče (zejména ve volbách 2002). Ne všechny tyto proudy byly čistě sociálně demokratické (ani nemohly být vzhledem k historické diskontinuitě), ale jednalo se o poměrně nesourodý spletenec včetně silného národně socialistického proudu (za první republiky jednoho z největších konkurentů sociální demokracie), který po vykradení národněsocialistických stran skončil v ČSSD.

Díky opoziční smlouvě, uzavřené Milošem Zemanem a Václavem Klausem, se v pozadí politických stran, zejména těch nejsilnějších začalo tvořit klientelistické a korupční podhoubí, které se naplno na povrch dostalo po odchodu Zemana a Klause z čela svých stran. U ČSSD se tento trend plně projevil po vynuceném odchodu Vladimíra Špidly v roce 2005. Do období vlády Miloše Zemana lze nakonec datovat i vznik ekonomické síly AGROFERTU, který za velmi neprůhledných a podezřelých okolností opanoval manažersky akciovou společnost UNIPETROL a s tím i její byznys, exkluzivita na odbyt, i zásadní podniky Lovochemii a Chemopetrol. To vše se dělo za účinné pomoci vlády a zejména ministerstva průmyslu a obchodu a tehdejšího ministra vnitra a pozdějšího premiéra Grosse. Prostě a jednoduše Andreje Babiše jsme si vytvořili sami.

Stranický klientelismus a úpadek demokracie

Jak ODS, tak ČSSD se postupně měnily v nepolitické, klientelistické a vnitřně nedemokratické strany. To bylo spojeno i se vznikem krajského uspořádání, kdy velká část veřejných prostředků a nakládání s nimi přešlo pod krajské samosprávy. Tyto, na centrech politických stran, nezávislé finanční prostředky a možnosti "personální" politiky ve formě obsazování funkcí spřátelenými respektive dobrovolně závislými členy stran, umožnilo vznik tzv. kmotrovských struktur neboli vnitrostranických oligarchií. Ty umožňovaly především silně ovlivňovat politiku jak na místní, tak na centrální úrovni, volba vrcholových funkcionářů strany začala probíhat nikoli na základě svobodné politické soutěže, soutěže vizí, ale na základě meziregionálních dohod těchto bratrstev. Spolu s působením velkých finančních skupin v zázemí jednotlivých politických stran, tak byl vytvořen klientelistický systém vzájemně spolupracujících bratrstev a to i napříč politickým a ideovým spektrem. Zejména na regionální úrovni pod heslem "Regionální politika je jiná, musíme řešit reálné místní problémy" se tak vytvořily místní "zájmové mafie".

To postupně vedlo k úpadku a v podstatě k vyřazení vnitrostranické demokracie (celostranické hlasování o pokoutně sestavených kandidátkách není opravdu výrazem demokracie), omezování a ostrakizace nositelů odlišných názorů a jejich vyřazování z vnitrostranické diskuse zejména pomocí různých hlasovacích filtrů a klíčů na okresní a krajské úrovni. Tak došlo k posunutí váhy rozhodování od členské základny a místních organizací na jiné, méně reprezentativní úrovně. Výsledkem této praxe je mimo jiné vytváření informačních monopolů a především vznik tzv. "mnohobročnictví" neboli kumulace funkcí do rukou "hochů, co spolu mluví", což vyvolalo personální implozi a zúžení počtu použitelných lidí, odrazení schopných, kteří nechtěli absolvovat tyto "demokratické vnitrostranické procesy, které spíše než demokracii, začaly připomínat zasvěcovací rituály místních "mafií" a také k velmi formalistickému a nekompetentnímu výkonu těchto funkcí.

Obsazování funkcí je navíc pod vlivem neprůhledných finančních a vlivových struktur, ať už na regionální nebo celostátní úrovni. Svázání strany s těmito strukturami poté vede k tomu, že skandály se nevyšetřují, mlží se o nich a hlavně rozhoduje, kdo je nositelem skandálu. Pokud patří do správné party, pak se mu v podstatě nic nestane, možná obětuje jednu ze svých formálních stranických funkcí, pokud patří do tábora opozičníků, je s ním naloženo po "soudružsku".

V očích veřejnosti tak v podstatě naplňuje ten obraz, který o ní masívně (a úspěšně) vytváří koaliční partner a hlavní oponent – strana ANO – jako o straně starého typu, zatížené klientelismem a nepotismem.

Boj s populistickými stranami a rozplyzlost ČSSD

ČSSD bojovala na třech frontách – s klasickou opozicí, s opozicí uvnitř vládní koalice a s okolím pana prezidenta a jeho Ovčáckou smečkou. To zásadně omezuje možnosti ČSSD jako lídra vládní koalice a premiéra k obraně, kdy především premiér je nucen sledovat a respektovat podstatně širší souvislosti dění, zejména s ohledem na zahraniční pozici ČR.

ČSSD měla ztíženou situaci právě v nutnosti se chovat "státnicky" a komunikovat i nepříjemná témata – to byla zejména úloha předsedy vlády, který ji zvládal na výbornou, ale tento fakt nebyl dostatečně komunikován a vysvětlován veřejnosti respektive byl efektivně překryt rasantní, jednoduchou a populistickou rétorikou Zemana, Babiše a Okamury. Jasným příkladem jsou kvóty na přerozdělení uprchlíků, kde ČSSD od samého začátku zaujímala jasně odmítavé stanovisko. Přesto prezident a média vnutili veřejnosti obraz ČSSD jako strany podporující kvóty.

Pozice ČSSD jako klasické ideově a programově zaměřené strany je v nastaveném typu kampaně krajně obtížná. Její manévrovací prostor je, na rozdíl od populistických a catch-all stran, velmi omezený. Bohužel ve spojení s personální politikou, která vynáší do čela jednotlivých organizací nezajímavé typy, které v mnoha případech nejsou schopni formulovat jakýkoli názor nebo alespoň erudovaně odvyprávět programové postuláty ČSSD, to vede k tlaku na posun ČSSD do populistických pozic. Protože pouze tento posun v jejich očích zajišťuje volební výsledek a jejich vysněné prebendy. O programové myšlenky a ideu vůbec nejde. To je také hlavním důvodem tzv. rozplyzlosti a nejednoznačnosti strany a tradičnímu volání po návratu k osvědčeným hodnotám, pouze s tou poznámkou, že ty tzv. "tradiční hodnoty" jsou v tomto případě, lepším případě, národně socialistické až nacionalistické a nikoli sociálnědemokratické (za předpokladu, že ČSSD stále definujeme jako levicovou stranu liberálního typu vyznávající univerzální humanistické paradigma).

Důvody krachu ve volbách

Hlavním nositelem tohoto proudu v české politice je bohužel bývalý "sociální demokrat" a dnešní prezident Miloš Zeman, jehož úloha ve vytváření pohledu na ČSSD, jako vnitřně rozpolcené strany byla zásadní, a posunul se tak postupně do role přímého spojence AB a ANO. ČSSD opakuje stejnou chybu jako ODS (Topolánkova a Nečasova vláda) a umožňuje v podstatě vytvořit funkci "stínového" premiéra, který má v navíc od skutečného premiéra volné ruce k jakýmkoli vyjádřením a navíc disponuje velkou mediální mocí.

ČSSD podcenila i oprávněnou obavu voličů z budoucnosti a nebyla schopna vyslovit jasná stanoviska, která by uklidnila veřejnost z hlediska obav z budoucích ekonomických a sociálních ohrožení, o bezpečnostních hrozbách ani nemluvě. Je pravdou, že "iniciátory" těchto problematických myšlenek byli především politici EU – kvóty, sociální dávky převyšující normální důchody, povinné ubytovávání zdarma apod. Nebyli jsme ani schopni efektivně odlišit a vysvětlit lži od pravdy. Díky i tomu se ve společnosti vytvořila silná protievropská nálada, která opět působila proti ČSSD, která se k EU otevřeně hlásila. Problémem dle mého názoru byla spíše nejednoznačnost tohoto postoje,

Policejní reforma zejména její načasování, mediálně nezvládnutý průběh a nepříliš přesvědčivé odůvodnění bohužel dala další argumenty a prostor pro negativní kampaň proti ČSSD. Je trochu s podivem, že pokud panu ministrovi vnitra radí renomovaná PR agentura Bison a Rose, že jim tyto detaily unikly a nebyla schopna připravit věrohodnější zdůvodnění potřebnosti této reformy. Takto byl pouze vytvořen obrovský mediální prostor na útoky proti ČSSD a ty měly bohužel i pozitivní odezvu mezi voliči. Od policejní reformy lze vysledovat sestupný trend voličských preferencí ČSSD.

Zřejmě nejvážnější dopad na volební výsledek a průběh kampaně mělo odvolání AB z vlády. Nesdílím názor, že ČSSD uškodilo neustálé útočení na Babiše. Problém není konflikt, pokud je oprávněný, politicky odůvodnitelný a byl by veden především v politické rovině. Každá politická strana musí obdobný konflikt unést, ale musí k němu přistupovat profesionálně a rozhodně. Místo okamžitého odvolání při podezření malverzace evropských dotací v kauze Čapí hnízdo, která byla ještě alespoň trochu uchopitelná pro normálního voliče, následovalo odvolání v kauze korunových dluhopisů, kterou nebylo možno jasně a jednoduše voliči vysvětlit. V kombinaci sice s pochopitelným, ale navenek opět nerozhodně působícím postupu (demise – nedemise) se oprávněný a odůvodněný krok (nutno připočíst i aféru s ovlivňováním médií) opět obrátil proti ČSSD. Navíc tím otevřel AB prostor na útočení na vládu a ČSSD zvenku (proč zde ČSSD nevzpomněla na dřívější zkušenost s předsedou koaliční strany stojícího mimo vládu – Kalousek a Špidlova a Grossova vláda) a prostor a čas na dokonale připravenou kontaktní kampaň Andreje Babiše.

Nepřipravenost politiků ČSSD čelit kampani "hlas lidu, hlas boží" jako výsledek dlouhodobé absence vysvětlování a diskuse o politických tématech ve straně na základní úrovni MO a OVV – ČSSD je jako strana ponořena do institucionálních a personálních procedur a absolutně rezignovala na nastolování programových témat na úrovni členské základny. Tuto absenci jsme nenahradili ani systémem efektivního vnitrostranického školení a výchovy. To vede mimo jiné i k tomu, že i někteří naši přední reprezentanti na úrovni poslanců a senátorů přestávají být sociálními demokraty a v mnoha případech nejsou schopni bránit a propagovat sociálně demokratické postoje. Nezvládání kontaktní kampaně, čest výjimkám.

Nedemokratičnost a kam táhne stranu Miloš Zeman

Strana se místo otvírání a demokratizace zůstává rejdištěm krajských a okresních oligarchií, které účinně a důsledně filtrují nositele jiných názorů a omezují potřebnou otevřenou vnitrostranickou diskuse. Zejména k tomu využívají různých klíčů pro účast na konferencích a kvót pro mladé a ženy, kam vždy spolehlivě dovolí svoje lidi. Ve spojení se zneužíváním různých placených funkcí, prebend a dotací pro spřízněné "spolustraníky" to vede k vytvoření nepropustných filtrů a omezení atraktivity ČSSD pro nové členy. Navíc to vede i k vytvoření "měkkého" prostředí pro tyto funkcionáře, kteří se v podstatě nikdy z ničeho nezodpovídají, nevyvozují důsledky ze svého chování a v případě průšvihu pouze malinko personálně obmění vedení, ale pouze tak, aby si nadále zachovali rozhodující politický vliv.

Důsledkem tohoto formalistického přístupu k vnitrostranické demokracii je vzrůstající pasivita členské základny, která se dlouhodobě cítí být vyřazena z rozhodovacích procesů nebo je do nich vpouštěna předem připravenými mechanismy, které neohrozí zájem oligarchické vedoucí třídy – viz poslední tzv. celostranické schvalování kandidátek, kde se schvalovaly kandidátky, připravené a seřazené úzkými vlivovými skupinami a legitimizované následným schvalováním celostranickou volbou. Už jenom fakt, že účast členské základny na tomto hlasování byla velmi nízká, měl být jedním z varovných signálů.

Velmi rizikovým faktorem se pro ČSSD může stát fakt vzniku silného středového nebo středo pravého subjektu, který může být opakováním projektu bývalé Čtyřkoalice. ČSSD se pak může dostat do sevření mezi populistické ANO, tuto formací a radikální KSČM nalevo.

Je pravděpodobné, že část voličské základny ČSSD je i nadále ohrožena i nacionalistickými a xenofobními stranami, zejména v případě, že budou zaštítěny pseudolevicovými a nacionalistickými postoji prezidenta Zemana.

Ideový posun směrem k postojům prezidenta, který prosazují některé stranické špičky, jsou posunem ze sociálně demokratických pozic na pozice národně socialistické a nacionalistické. Tedy jednoznačně koncem ČSSD jako strany se silnou sociálně demokratickou ideologií. Toto nebezpečí je zesíleno faktem, že velká část členské základny a některé stranické špičky jak na celostátní, tak regionální a místní úrovni, se nachází spíše na národně socialistických až nacionalisticky xenofobních pozicích.

Jak dále pokračovat

Pokud nedojde k důslednému tlaku na obnovení vnitrostranické diskuse, zvýšení vlivu členské základny na rozhodování, obnovení vnitrostranické diskuse, pak to může znamenat další snížení akceschopnosti strany směrem k další existenci ČSSD jako levicové strany. Bohužel některé děje na okresních a krajských konferencích ukazují spíše na nedostatek sebereflexe a pokračování trendu "recyklace osvědčených kádrů", uplatňování diskriminačních a nízkých klíčů pro účast na těchto konferencích tak, aby byla zachována váha hlasů "osvědčených oligarchií". Demokratizace strany skutečně nespočívá v tom, že budeme "demokraticky" rozhodovat o "nedemokraticky" sestavených kandidátkách.

Reprezentace nové politiky ČSSD "starými" tvářemi a pokračování souběhu funkcí je dalším a nemalým rizikem ČSSD.

Pokud chce ČSSD opravdu změnit svůj obraz, změnit svoji politiku, pak musí požadovat, aby současní představitelé, kteří symbolizují porážku ČSSD (BS, MCH a pro mě osobně bohužel i LZ) mimo stranických funkcí složili i poslanecké mandáty. Není možné provést obrodu strany a novou politiku hlásat prostřednictvím starých tváří. Je pravdou, že u některých z nich to není spravedlivé, ale teď nejde o spravedlnost, teď jde o přežití.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami