Karel Vladyka: Vnitřní problém ČSSD diskredituje stranu, ohrožuje vládu

18.08.2019 18:00 | Zprávy

Vzdělanostní a kulturní standard nominací pro ministerské poslání. A objev pozapomenutého obsahu prezidentského slibu.

Karel Vladyka: Vnitřní problém ČSSD diskredituje stranu, ohrožuje vládu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Prezident Miloš Zeman

ČSSD atakuje již přes dva měsíce premiéra, prezidenta a celý národ podivným úkazem: návrhem pana Michala Šmardy pro poslání ministra kultury.

Nejvíce je nyní napadán postoj prezidenta. Při hlubším, než politizujícím zamyšlení se ataky jeví jako nedomyšlené k podstatě záležitosti. Ale preventivně, nechť čtenáři dovolí, abych poznamenal: Ani jednou jsem nebyl voličem pana Zemana. (Aniž bych byl nadšen jeho protivníky.) A občas jsem s ním v době jeho dvou mandátů hluboce nesouhlasil. Nemohu být tedy podezříván z nekritického, apologetického a ve věku sedmdesáti pěti let ani z prospěchářského postoje. Svými dřívějšími některými nesouhlasy s prezidentem ale nemůžeme být zaslepeni a povrchně a hystericky fabulovat proti racionalitě a vzdělanostnímu a kulturnímu postoji, se kterým prezident koná ve správě země.

Bylo prosloveno mnoho politických, nebo politizujících rozborů. Bylo již také křičeno: „O kulturu vlastně vůbec nejde!“ Jak je vidět, politický rozbor zde nestačí, protože je eliminuje kulturu při hledání ministra kultury. Pro orientaci české veřejnosti odborné i obecné v současném dilematu je třeba elementárního rozboru kulturologického, který doposud nebyl proveden – rozboru tak elementárního pro český národní život, jako je pro národní život elementární česká národní kultura. (Výraz „kultura“ je v textu užíván ve smyslu „kultura a umění“, tak jak je míněn v názvu „ministerstvo kultury“. Tato vysvětlivka pro širší veřejnost reflektuje, že kultura a umění není zcela totéž: Zemědělské muzeum je kulturní instituce, i když se netýká umění).

Kulturologický rozbor osvětlí, k lítosti, nebo zlosti politizujících komentátorů, že věc je opačná: Prvořadě nejde o politiku, jde o mnohem víc – prvořadě jde o národní kulturu. Politologicky, z hlediska kultury politického myšlení, jde o kulturní a vzdělanostní standard politického výběru nominanta pro poslání ministra kultury. Takže v zásadě jde o mnohem víc, než jen o jednoho konkrétního nominanta. Problém je v současné kultuře politického myšlení jedné politické strany – a to je alarmující.

Nešťastná situace pana Michala Šmardy

Pan Šmarda jako nominant na poslání ministra kultury má dva atributy, které ČSSD vědomě ignorovala a které se staly handicapem nominace a vytváří mu osobně velmi nešťastnou situaci: brání jeho jmenování a nominace se stává důvodem nejen politických dilemat až na hranici bezduché žaloby na prezidenta a důvodem různorodé národní naštvanosti, ale i vážného intelektuálního znepokojení. 

Prezident oba problematické atributy nominace pojmenoval hned po oznámení kandidatury pana Šmardy. Jedním problémem nominace je, že nominant neměl pracovně nikdy nic společného s kulturou.

Ale: Druhým, stejně vážným handicapem nominace, který se navíc s prvním násobí, je, že nominant nemá vysokoškolské vzdělání. Středoškolské vzdělání je dobré vzdělání. Vyhovuje ve velmi mnoha zodpovědných, profesně náročných povoláních technických, administrativních, sociálních, v nižším managementu, v mnoha druzích středního podnikání, teoreticky nebrání rozumnému starostování malého městečka... Ale funkce nejvyšší vyžadují v řádu věci nejvyšší vzdělání. A tedy poslání ministra kultury také.

Protože se může vyskytnout poukaz na výjimky, kdy ministrem byl jmenován nominant bez vysokoškolského vzdělání, je třeba preventivně vysvětlit, proč tomu tak mohlo být. Příklad: Pavel Dostál (ČSSD), ministr kultury, středoškolské vzdělání, před jmenováním ale působil po 20 let profesionálně v kulturní sféře: zakladatel kulturního klubu, dramaturg, dramatik, režisér, publicista. (Navíc v době jmenování měl 8 let zkušeností ve vrcholné politice.) Druhým příkladem byl Marián Jurečka (KDU-ČSL), ministr zemědělství, absolvent Střední zemědělské školy (vzdělání v oboru), před jmenováním 10 let farmářské praxe v zemědělství. (a 8 let praxe ve vrcholné politice.) Bez mnohaleté profesní praxe v oboru by střední škola těchto nominantů ke jmenování nestačila.

Na druhé straně se stává, že ministrem je jmenován člověk s vysokoškolským vzděláním, který ale působil v jiném oboru. Příkladem jsou ministři obrany: v demokratických zemích je zavedena praxe, že ministr obrany je nevoják, čímž je vytvářena úvahová a demokratická protiváha proti eventuálním přílišným nárokům armády. Jiným, současným příkladem, může být pověření Richarda Brabce, ministra pro životní prostředí, vysokoškolsky vzdělaného v příbuzném oboru (Přírodovědecká fakulta), ve kterém pracoval ve vysokých funkcích a tato vrcholová praxe a jeho souvztažná vzdělanostní výbava mu umožnila se rychle nového úkolu ujmout. 

Na námitku neznalostí oboru u pana Šmardy odpověděla ČSSD: Vždyť by se mohl obklopit odborníky. Na námitku nepřiměřeného stupně vzdělání by možná opáčila: Nu, vždyť by se mohl obklopit vzdělanými lidmi, že? A tak by ministr byl obklopen odborníky a vzdělanými lidmi, aniž by byl jedním z nich. A nerozuměl by tomu, co mu říkají a proč, a co si z toho má vybrat.

Kombinace handicapů jako anestetický koktejl

Řecké slovo anaisthésia, které se skládá ze záporné předpony an + aisthésis – citlivost, smysl a užívá se pro znecitlivnění při lékařském zákroku, je výstižné i zde jako označení nevyhnutelné naprosté ztráty citu a smyslu pro danou věc. (jazykové vysvětlivky jsou uváděny v zájmu srozumitelnosti textu pro nejširší veřejnost.)

Největším a nepřekonatelným problémem ČSSD a jmenování aktuálního nominanta je kombinace obou konstatovaných handicapů, které se spolu sčítají, nebo násobí. Taková nominace od politické strany a ani prezidentské jmenování takového adepta ministrem se ještě v Česku nevyskytly. A bylo by nebezpečné, když by se staly precedentem pro vládu neodborníků a polovzdělanců.

Pan Hamáček v ČT 24 ubezpečoval premiéra, že pan Šmarda je nejlepší kandidát, kterého má ČSSD k dispozici. Věřím, že strana nemá v členstvu nikoho ze sféry kultury. Osobnosti z této sféry se do politických stran nehrnou. Nebyla by ale rozumná možnost nominovat nestraníka-odborníka za ČSSD?

Homo politikus politikus

Do mediálních debat o nejmenování nominanta jsou zváni politici, politologové, političtí redaktoři, právníci. A zabývají se pouze politickou stránkou věci, což je jistě jejich „parketa“, O kultuře a vzdělanostním aspektu se ale nezmínil nikdo z nich ani slovem. Nejvýš ono „O kulturu vlastně vůbec nejde.“

Zabývají se hlavně otázkou (ne)souladu prezidentova konání s ústavou. Mnozí se zřejmě úřednicko-politicky, nikoliv myslitelsky přiklánějí k názoru, že i když politická strana navrhne – řečeno zcela všeobecně a neadresně – sebenemožnějšího kandidáta, prezident jej musí jmenovat, protože není nic víc než strojek na podpisy. Nu, jejich obor je politika a věřím, že s kulturou mají mnozí pramálo společného. (Setkal jsem v životě s politiky a právníky, kteří za celý život přečetli jen pár detektivek, od školních let nikdy nebyli v divadle ani na koncertě, o výstavě nemluvě.) Zdá se, že soustředění na politizující myšlení, politické mechanizmy, vymetá vnímavost k čemukoliv jinému a podstatnému. Například v souvislosti s volbou ministra kultury eliminuje kulturu a vzdělanost.

Ale při vzdělanosti (!) komentátorů je přece jen nepatřičné, že nikdo z nich se neptá ani sám sebe, ani ČSSD, a ani lidí ze sféry kultury, zda problém nespočívá v tom, že ČSSD navrhla kandidáta, který nejenže nemá profesní zkušenost ze sféry kultury, ale také postrádá vzdělání přiměřené poslání ministra kultury.  

Od homo politicus se zřejmě čekat nedá, že by se zabývali tématem vzdělanostním a kulturním, při této příležitosti to neučinili. Snad protože vládnutí se dá dělat i bez vzdělání a bez kultury, jak ukázaly mnohé politické režimy. Za dva měsíce pečlivého sledování věci v ČT a ČRO jsem zaznamenal pouze dvakrát, že redaktoři ČT pozvali do debaty osobnosti z kultury. Což je alarmující, protože ČT, i Český rozhlas jsou kulturními institucemi, že? Jako kdyby měl pravdu výkřik „O kulturu vlastně vůbec nejde!“ A ti dva zástupci kulturní sféry jim oba řekli, že ministr kultury má mít nějaký druh profesní zkušenosti ve sféře kultury a vysokou vzdělanost.

Jeví se tedy potřeba, a je nejvyšší čas, zabývat se dvěma handicapy nominace ČSSD. Vzhledem k obsažnosti potřebné analýzy je ale nutné zabývat se každým tématem zvlášť i když spolu zcela souvisí. Téma zkušenosti ze sféry kultury se jeví v souvislosti s daným ministerstvem jako hlavní. Žádné z obou témat ale není důležitější než druhé. Následující rozbor, první z potřebných dvou, se bude zabývat vzdělanostním aspektem, protože vzdělanostní aspekt má všeobecnou a v tomto případě i konkrétní spojitost s politikou. Kulturním tématem se následující analýza zabývá pouze ve vztahu vzdělanosti a kultury.

Vzdělanost a politika. A ČSSD

Předseda Hamáček a statutární místopředseda Onderka rozčileně nominaci středoškoláka bez jakékoliv profesní zkušenosti obhajují. Tyto úkazy nutně upoutaly pozornost ke vzdělanosti těchto nejpřednějších reprezentantů ČSSD.

Faktograficky:

Pan Hamáček nedostudoval, opustil studia ve 4. ročníku (z pěti), o dostudování neusiloval. A tedy nenapsal žádnou diplomovou práci, kterou by obhajoval, nedospěl k závěrečné státní zkoušce a nezískal žádný titul osvědčující úspěšně dokončené studium. (Viz internet, Životopis).

Roman Onderka má problém mnohem větší. Informaci o maturitě nelze dohledat, byl přijat bez přijímací zkoušky na dálkové bakalářské dvouleté studium soukromé Vysoké školy Karla Engliše v Brně (bakalářské studium je běžně tříleté až čtyřleté). Škola inzeruje na internetu: „Vysoká škola bez přijímaček.“ (= Stačí zaplatit, že?) A podle akreditační komise jeho diplomová práce byla nevyhovující: „Práce k obhajobě neměla být připuštěna. Nesplnila předepsanou délku a uvedené zdroje nelze dohledat.“ (Wikipedie). Přesto absolvoval a škola mu přidělila titul bakalář, který před jménem užívá. (Titul Bc. se ve světě ke jménu nepíše a stejně jako v Česku se neužívá k oslovení.) Pan Onderka užívá ještě za jménem označení MBA (Master of Business Administration) – dvouletý kurz MBA v ČR existuje na brněnské VUT, ale studium není v ČR nostrifikováno, není uzavřeno státní zkouškou a označení MBA označující absolvování není tedy akademickým titulem. (Vše viz internet, Vysokoškolské tituly v ČR.) A co víc: proti platnosti jeho bakalářského titulu byly veřejně a opakovaně vznášeny námitky již v době, kdy jej ČSSD dosadila do primátorské funkce v Brně. Server Lidovky 28. 3. 11: „Primátor Onderka získal vysokoškolský titul na základě nevyhovující závěrečné práce. Uvádí to audit, který získala ČT, když mapovala úroveň vzdělání brněnských politiků.“  iDNES.cz 2011 píše: „Onderka a náměstkyně B. (brněnská radnice) měli nevyhovující diplomky, titul dostali.“  Lidovky.cz: „Lžete! Vy lžete!“, bránil se Onderka neodbytnému reportérovi ČT“. (Když se ho na diplomovou práci s mikrofonem dotazoval.)

Nelze přehlédnout, že sympatie pánů Hamáčka a Onderky k nominantovi při jeho vzdělání nepřiměřenému pro poslání ministra kultury se tím dostávají do nového světla. Oba pánové nikdy nepracovali v žádném oboru, kromě politikaření. Pan Šmarda je také místopředsedou ČSSD a tak má tato strana ve svém čele již tři polovzdělance. Kdyby v čele ČSSD nebyli právě ti dva pánové, ČSSD by pana Šmardu nikdy nenavrhla. Vždyť má ministry se zcela jinými vzdělanostními standardy. Je podivné, že členové grémia – doktor filozofie, magistra věd, dva inženýři a dva právníci – s tímto postupem, pro ČSSD zcela diskreditujícím, souhlasí. Pravděpodobně jim to bylo dvěma vrcholnými funkcionáři nařízeno. A „o kulturu vlastně vůbec nejde“?

Věří například doktor Petříček, magistra věd Maláčová a inženýr Toman, že jejich rezorty ministerstva zahraničí, práce a sociálních věcí a zemědělství by mohl vést středoškolák a bez jakékoliv zkušenosti v oboru? Pro orientaci nejširší veřejnosti bude dobré faktograficky připomenout rozsáhlé vysoké vzdělání tří ministrů ČSSD, aby veřejnost mohla posoudit nesmyslnost nominace ČSSD na ministra kultury:

Ministr Mgr. Tomáš Petříček M.A., PhD. absolvoval na magisterském a doktorandském studiu na Fakultě sociálních věd UK. Dále získal titul M.A. (Master of Arts – magistr společenských věd) na bruselské Centre Européen de Recherches Internacional et Stratégique a titul Ph.D. (doktor filosofie) na The University of Warwick, Anglie. (A navíc praxe: Má pět let zkušeností z práce v Evropském parlamentu, před převzetím ministerského úkolu byl náměstkem ministra zahraničních věcí.)

Paní ministryně Dipl.-Pol. Jana Maláčová MSc. dosáhla titulu Dipl.-Pol. (diplomant, obor politických věd a veřejného práva) na Goetheho universitě ve Frankfurtu a titulu MSc. (Master of Science – magistra věd) na slavné London School of Economics. (Předchozí praxe mj.: byla ředitelkou odboru rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí.)

Ministr Ing. Miroslav Toman absolvoval Střední zemědělskou školu a titulu dosáhl na České zemědělské univerzitě, kde později působil jako pedagog. (A navíc praxe: Byl čtyři roky náměstkem ministra zemědělství, prezidentem Agrární komory, prezidentem potravinářské komory.)

Nedomnívám se, že by tato dáma a pánové byli toho názoru, že ministrem má být středoškolák. Bez jakéhokoliv vhledu do oboru. Nebo si myslí, že pro českou kulturu je to dost dobré?

V Česku existují desetitisíce pracovních postů, pro které je vysokoškolské vzdělání předepsanou podmínkou. Dovedete si představit, že výběrová komise vybere v konkursu ředitele základní školy, který by neměl vysokoškolské vzdělání a žádnou praxi v oboru? Pro práci ministra a pro ČSSD to neplatí?

Vtírá se podezření, že ČSSD snad dokonce chtěla nominací snížit standard vlády, která měla být „vládou odborníků“ a ponížit českou kulturu. Přiblížit vládu standardu dvou současných vedoucích politiků strany.
   
Dvojjedinost vzdělání a kultury

Dosavadní politizující komentátoři si zatím také nepovšimli filosofického aspektu souvislosti vzdělání a kultury. Vzdělanost a kultura (od latinského cultivare – pěstit, zušlechťovat) spolu souvisí prolínajícím, neoddělitelným způsobem. Souvislost je v češtině vyjádřena již jazykovou moudrostí příbuzných výrazů „vzdělaní“ a „kultura“: Vzdělávání kultivuje pole (jakéhokoliv oboru, například pole národního ducha) a kultura pole národního ducha vzdělává.

Vzdělanost je kultura. Kultura může být tradována pouze vzděláváním. Vzdělanost zasévá kulturu.

Vysoké vzdělání povyšuje k výšině nadhledu. K nadhledu, který vytváří pouze vzdělanost. K nadhledu historickému, globálnímu, k nadhledu filosofie. A ministr kultury má mít filosofii národní kultury.

Oba fenomény, vzdělanost a kultura, vlastněné homo sapiens sapiens souvisí neoddělitelně. Ani český homo politicus politicus nemůže jejich vzájemnou neoddělitelnost anulovat. Ministr kultury má komunikovat a vnímat na vzdělanostní úrovni.

„Chraň nás od pokušení“

Na nominaci ČSSD by odpověděla jedna krásná modlitba, která vykrystalizovala z lidské prazkušenosti – ze situací, kdy my, morálně slabá lidská stvoření, cítíme ohrožení své morální integrity (od lat. integer – neporušený, nedotčený). A potřebujeme duševní oporu: „Chraň nás od pokušení.“  To jest od pokušení ďáblova. Kterému se zlíbilo nás návrhem ČSSD pokoušet: “Skočej mi na to?“ 

Ústavní pošťák

ČSSD nejdřív předložila lest vládě. Premiér nominaci politické strany pro ministerský post úřednicky podle scripta ústavy postoupil prezidentovi. Nyní je obviňován ze slabosti, protože nezařizuje, aby prezident nominanta jmenoval. Je atakován, že nepodává žalobu na prezidenta. Je obviňován, že si nechce rozhněvat prezidenta. Který premiér na světě kdy podal žalobu na prezidenta? A je někde předepsána povinnost premiéra vynucovat jmenovaní ministra žalobou? Premiér jistě nemůže jmenovaní razantně prosazovat, když i on nominaci podle svého počátečního vyjádření považoval za nevhodnou – volně citováno: Ale je to volba ČSSD a nominaci navrhnu prezidentovi. Premiér není slabý, slabá je nominace. Pak premiérovo stanovisko, i když neartikulované, musí být: Já nic, já jen ústavní pošťák. A tak je na řadě ďáblovo pokoušení prezidenta. Ďábel si ale asi nepřečetl český prezidentský slib.

Ejhle! Prezidentský slib

Politizující komentátoři stále omílají, že prezident nejmenováním nominanta chce pokořit ČSSD, nebo vyprovokovat stranu k odchodu z vlády, nebo etablovat svou dominanci. A že porušuje kreativní výklad jedné věty ústavy, Článek 68, odstavec 2: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády…“  Političtí a právní fabulátoři pak kreativně doplňují, že prezident má jmenovat ministra povinně a to „bez zbytečného odkladu“, což je pouze fabulace (od lat. fábula – báje, smyšlenka), protože termín skutečně není uveden. Obdobně by mohlo být fabulováno, že Ústava pouze říká, že prezident nemůže jmenovat někoho, koho nenavrhl předseda vlády. A že jmenuje na návrh premiéra, ale ne že musí. Fabulace „bez zbytečného odkladu“ může být cvrlikána pouze tehdy, když se nikdo neptá, jestli nominace ČSSD pro poslání ministra kultury je racionální, nebo je absurdní. Jedná se o fabulaci, kdežto vzdělanostní a profesní handicapy nominace jsou fakta. Že křičí opozice o nedodržování ústavy je srozumitelné, použijí cokoliv pro napadání vlády, protože „o kulturu vlastně vůbec nejde“ a vládnout chtějí oni. O fabulace mohou být nekonečné spory. Ale jak jinak dosáhnout toho, aby si politické strany nedosazovali do ministerských postů nekvalifikované kámoše, než tak, že nominaci posoudí ještě prezident – také v rámci svého prezidentského slibu. Nechť ČSSD nominuje kandidáta, jehož kvalifikace odpovídá poslání ministra kultury a jsem přesvědčen, že bude jmenován hned.

Politizující fabulátoři zužují záležitost kulturně-politickou na politickou abstrakci, která ze záležitostí nominace na ministra kultury eliminuje kulturu a vzdělanost. Ale stejně jako ďábel se zapomněli podívat na výsostný politický text, na český prezidentský slib. V tomto slibu prezidenti národu praví:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Prezidentský slib zavazuje prezidenta ke čtveré věrnosti: republice, ústavě, všemu lidu a prezidentovu nejlepšímu vědomí a svědomí. Pro prezidentskou správu národního života prezidentský slib takto ovšem obsahuje možnost dvou variant rozhodnutí. Snad neúmyslně, snad moudře: jestliže scriptum ústavy je ve své stručnosti nejednoznačné a na druhé straně zájem všeho lidu a prezidentovo nejlepší vědomí a svědomí určuje jednoznačné řešení – odmítnutí nominace, které hledisko je nadřazené? Prezidentský slib toto neřeší. V případě rozporuplné situace ponechává zřejmě řešení na prezidentově filozofii.

Kdyby se v textu slibu jednalo jen o „Slibuji, že budu zachovávat Ústavu…“, druhá část textu by ve slibu nebyla. Mezi ústavou a prezidentským slibem je tento rozdíl: Ústava je zcela neosobní, není spjata s konkrétní osobou prezidenta. Prezidentský slib je zcela osobní: Já slibuji… A prezident se tentokrát řídí druhou částí slibu: „Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Neboť například nyní by jmenování nominanta ČSSD nebylo v zájmu všeho lidu a žádný prezident by to nemohl udělat při svém „nejlepším vědomí a svědomí“.

Prezident tedy opravdu není v rozporu s požadavkem jmenování ministra kultury „bez zbytečného odkladu“, jak argumentují někteří političtí fabulátoři ústavy – protože odklad opravdu není bezdůvodný, ale smysluplný. Nominaci brání kombinace absence jakékoliv zkušenosti nominanta ze sféry kultury a neadekvátního standardu vzdělání. Prezidentský slib ukazuje, že prezident není v českém právu míněn jako strojek na podpisy. Akcentuje osobnostní prvek prezidentského úkolu. Myslím, že bychom nechtěli mít prezidenta – strojek na podpisy. Pak by mohl být prezidentem kdokoliv.

Jest nám si nynějšího postoje prezidenta Zemana k nominaci ČSSD vážit. Stručně řečeno: není to postoj politický, ale postoj politicko-kulturní a politicko-vzdělanostní. A budiž za to vzdána čest prezidentovu rozumu a „zdravému selskému rozumu“ – a je radostné, že mohou být v souladu.

Precedenty krize, nebo katarze

Jmenování nominanta ČSSD by se mohlo stát nebezpečným precedentem pro vládu neodborníků s nepřiměřeným vzděláním.

Prezidentská filozofie předpokládaná prezidentským slibem, a příklad prezidentovy preference jedné části slibu, se mohou stát důležitým pozitivním historickým precedentem české politické kultury.  

Kartu pozitivního precedentu má v ruce i ČSSD. Vstup do vlády spolu s ANO byl státotvorný čin – nějakou vládu mít musíme, že? Může nyní zašmodrchanému českému politickému životu vyjít vstříc, místo odchodu z vlády udělat opět státotvorné gesto a ustoupit od své první nominace.       

Ale krásnou precedentní kartu má v ruce a velmi elegantní vývoj může iniciovat sám pan starosta Michala Šmarda. Džentlmenským gestem, když by od nominace, která mu vytvořila osobně nepříjemnou situaci, s nadhledem a s úsměvem jemu vlastním odstoupil. Tím spíše, že již v průběhu dosavadních debat poznamenal, že na nominaci nijak nelpí. Oprostil by se tak od situace pro něho velmi diskomfortní. Pomohl by tím své straně. Ale co víc, pomohl by vytváření standardů mladé demokracie. Jistě by mu to bylo přičteno k dobru všemi lidmi dobré vůle.

Situace politické krize může vyústit do katarze kultury politického myšlení.

Takové jsou evokace souvislostí standardu kultury politického myšlení se vzdělaností a národní kulturou při příležitosti současné nominace ČSSD pro poslání ministra kultury.

Navazující kulturologický náhled by mělo být téma filosofie národní kultury (funkce a význam kultury v národním životě, například éra národotvorné kultury obrozenecké, avantgardní a státotvorná kultura První republiky, opoziční kultura doby totalitní represe myšlení, až po dobu zápolení o autentičnost české kultury v kontextu globální konzumní pseudokultury. A také například katastrofický stav dramatického programu ČT vlivem katastrofického ředitele ČT a způsob volby ředitele ČT.) Inherentním tématem je filosofie poslání ministra kultury v národním kulturním životě. Spolu tvoří dvojici témat, která vyžadují následný samostatný rozbor.

MgA. Karel Vladyka

About the notion of „agriculture“ (notion - pojem )

Because I was studying at Agricultural Secondary School I was interested in connection with my language studies in the notion of agriculture and the origin of the word of agriculture.

The first part of the word comes from the Greek word of agros that means field. And that was adopted into Latin as ager and then into modern European languages in several forms.

Culture, the second part of the word, comes from Latin colere – to grow, to cultivate – pěstovat, šlechtit. That was the initial [i’nišl] sense of the word of culture. The whole word of agriculture therefore means to cultivate the field – pěstovat, kultivovat pole.

initial - počáteční; therefore - tudíž

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

15:57 Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška) se nezajímají o míněn…