Kdyby bylo včas jednáno, nemusel být strach z tvrdého Brexitu. Kdyby nebyl strach z tvrdého Brexitu, nemusela být Anglie ponížena vedením EU, občané EU by nebyli rukojmími a šlo vše řešit v klidu a bez žádosti o prodloužení lhůty. To by však Anglie neměla dostat za vyučenou, že se z EU neodchází. Škoda. Doufal jsem, že je EU demokratickou korektní organizací. Někoho donutit k tomu, aby poníženě chodil s prosíkem, s tím nesouhlasím. Jsem demokrat.

Evropská unie chce jednat o smlouvách se Spojeným královstvím Velké Británie a Irska o tom, co bude po rozdělení, až po oficiálním oznámení jejího odchodu. Je to stejně chytré, jako když by v jiných případech někdo podmiňoval smírné řešení sporů až oficiálním podniknutím nějakých kroků s tím, že až po jejich uskutečnění bude jednat. Jako by nebylo možné a rozumné se dohodnout před rozdělením na všem zásadním a pak vlastní proces maximálně zkrátit a zabránit zbytečným konfliktům a ekonomickým ztrátám.

Když se moje vlast rozdělovala, dokázaly se nástupnické státy dohodnout korektně na spoustě otázek ještě před formálním rozdělením. Ze své advokátní praxe vím, že nejlepší rozvod je rozvod po dohodě, kdy ještě před rozvodem se manželé dohodnou o dětech, bydlení, majetku. Dokonce tato forma rozvodu začíná ještě před podáním návrhu na rozvod a vyžaduje uzavření příslušné dohody. Pak, když již někdo chce z manželství odejít, je rozchod pro všechny nejjednodušší a nejméně tvrdý.

Chování evropských politiků mi připomíná chování zhrzeného manžela, který nechce nechuť jednoho nadále zůstat v manželství řešit nejméně bolestivým způsobem a chce odcházejícího manžela trestat či vydírat. Jeho zhrzení pak odnášejí děti a v konečném důsledku často i on sám. V našem případě pak odkládání jednání odnesou občané našeho světadílu. Nechápu evropské politiky, proč si dělají z obyvatel Evropy rukojmí. Komu to slouží?

V praxi jsem na naléhání přátel převzal zastoupení jejich známého při vypořádání majetku rozvedených manželů. Spor se před tím vlekl řadu let, manželé se pak znovu vzali, znovu rozvedli. Bylo nařízeno další soudní jednání o nevypořádaném majetku z prvního manželství a já převzal zastoupení. Nakonec se na tomto jednání po té, co manželé konečně pochopili, že na soudním řízení prodělávají a že je i v jejich zájmu vše smírně uzavřít, podařilo na mé naléhání vše smírně vyřešit. Bylo to nejen v jejich zájmu, ale ani já nemusel jezdit k dalšímu soudnímu jednání mimo Prahu. Dohoda prospěla všem. Po letech jsem se setkal na ulici s protistranou. Nejdřív jsem ji ani nepoznal. Děkovala. Klient mi poděkoval ihned. Neměl by taky někdo vysvětlit politikům, že se chovají jak uražení ješitové a nepřiznají si, že by k odchodu nedošlo, pokud by respektovali zájmy lidí? Proč si nyní kladou zbytečné podmínky? Proč nechtějí jako rozumní lidé vyřešit problémy včas? Má snad Spojené království Velké Británie a Irska se chovat podobně klackovitě? Komu to prospěje, pokud například bude bránit přijetí důležitých rozhodnutí a vyvíjet tlak na ostatní státy? Klacek nedrží v ruce jen EU, ale i Spojené království Velké Británie a Irska. Komu slouží hrozba zbytečných konfliktů v Evropské unii? Nebylo by vhodné se poučit i z naší historie?