Hodně lidí se domnívá, že čas je dán dohodou. A že je jedno, jak ho počítáme. Jiní si myslí, že existuje něco jako zimní čas. Ale vůbec ne. Čas je objektivní a je dán zeměpisnou délkou.

Poledne je tehdy, když je slunce nejvýš. Je tedy v každém místě v jinou chvíli. A tak lidi Zemi rozdělili na 24 pásem a v každém platí stejná hodina. Na jedno pásmo připadá třicet délkových stupňů a čas se počítá podle jeho středu. Nultý stupeň si ukradli pro sebe Londýňané. My máme to štěstí, že střed prvního pásu od Londýna (15. poledník) prochází naší zemí, přesněji Jindřichovým Hradcem. Jiné země (třeba Německo) se musí tulit k nebližšímu příslušnému poledníku (což je pro Němce ten náš) a mají nám co závidět - jejich čas je o několik desítek minut vychýlen.

Náš středoevropský čas je tedy dán sluníčkem, které je v našem poledni plus minus pár minut přímo nad námi. Je to náš normální domácí čas, ne jakýsi „zimní“. A co my děláme každý rok? Začneme používat čas platící pro jiné končiny. Každý rok počítáme čas od března do října tak, jako kdybychom najednou žili kolem 30. poledníku východní délky, tedy v Petrohradě, Kyjevě, Kišiněvu, Oděse, Istanbulu nebo Káhiře. No není to hloupé? Proč užívat kyjevský čas, když máme svůj?

Představte si, že máte v peněžence pětistovku. Chcete v ní mít víc? To je jednoduché. Začněte pětistovce říkat tisícikoruna. A hned budete mít ve své peněžence dvojnásobek. Co na tom, že budete mít reálně peněz pořád stejně. Ale budete si moci říct: mám v peněžence tisícikorunu! Že to je pošetilé? Jistě. Ale s letním časem je to stejné.

Milovníci sociálního inženýrství nám říkají, že díky letnímu času je večer déle světlo. Opravdu? Světlo je úplně stejně dlouho s letním časem i bez něj, to se nedá zařídit vyhlášením změny času. Delší večer nezařídíme tím, že tomu okamžiku, kterému jsme do minulého týdne říkali osm večer, budeme najednou říkat devět večer. Tím se delší den neudělá, jen tomu budeme jinak říkat. Peníze se nerozmnoží tím, že pětistovkám začneme říkat tisícikoruny.