S těmito názory, které jsou většinou politicky motivované, lze úspěšně polemizovat, neboť národní a později státní podniky dříve přinášeli přes svou nízkou efektivitu státu pořád větší prospěch, než podniky patřící soukromníkům, z nichž má stát pouze daně a v případě, že jsou vlastněné zahraničním kapitálem (což je naprostá většina) vůbec nic, protože ty platí daň ze zisku ve svých domovských zemích.

V tomto článku však nechci polemizovat o tom, zda je lepší neefektivní národní, nebo efektivní soukromé tržní hospodářství, nýbrž chci dokázat, že úplně nejlepší je efektivní národní hospodářství a to, že toho jde docílit. Na začátku si musíme přiznat, že za socialismu drtivá většina podniků pracovala mnohem pomaleji a hůře než pracovat mohla. Problém tkvěl v demotivaci v nich pracujících zaměstnanců, kteří viděli, že dobře pracující zaměstnanec má stejný plat jako flákač pracující na stejné pozici.

Tento stav vedl k tomu, že západní soukromé ekonomiky předstihli ty socialistické národní natolik, že rozdíl byl patrný na první pohled (týkalo se to hlavně spotřebního zboží). Odpůrci národní ekonomiky však z politických důvodů zamlčují, že tomu tak nebylo od začátku. Původní národní ekonomika Sovětského svazu totiž až do nástupu Nikity Chruščova k moci, byla mnohem efektivnější, než ty soukromé západní. Tento fakt lze dokázat a dohledat.

Dnes Vám však nikdo neřekne, že carské Rusko před rokem 1917 bylo, co se týče HDP na 17% oproti tehdejší světové ekonomické jedničce USA a že v roce 1953, tedy v roce úmrtí Stalina činilo HDP Sovětského svazu 80% HDP USA. Sovětský svaz byl tehdy druhou nejsilnější ekonomickou velmocí na světě, přestože prošel revolucí, invazí 14 kapitalistických zemí, která trvala od konce roku 1917 do roku 1922 a napadením nacistickými vojsky několika evropských zemí (Druhou světovou válku). Brzy by se patrně stal světovou ekonomickou jedničkou.

Teď však zpět do současnosti a řekněme si, jakým způsobem lze tedy té efektivity docílit (což je věc vyzkoušená právě ve výše jmenovaném období).

Zaměstnanci v národních podnicích musí vědět, že čím lépe a výkonněji budou pracovat, tím lepší bude jejich finanční ohodnocení. Tohoto stavu lze docílit jednoduše tím, že se vypočítá (z průměru) pevná pracovní norma, která musí být splněna během pracovní doby a za tuto pracovní normu budou zaměstnanci pobírat slušný a spravedlivý plat. Vše, co bude zaměstnanci vyrobeno nad stanovenou normu, bude zaplaceno navíc a zvlášť a naopak, těm, co neodpracují ani stanovenou normu, se plat sníží o tolik procent, kolik jim chybělo k jejímu dosažení.

Dalším krokem jsou okamžité finanční odměny za zlepšovací návrhy a nápady, které přispějí ke snadnější a efektivnější práci a zvláštní předvánoční finanční bonus, který by mohl činit až 30% z čistého zisku toho kterého národního podniku a byl by rozdělen rovným dílem mezi zaměstnance (čím vyšší efektivita práce, tím vyšší zisk a vánoční bonus), což by každého zaměstnance motivovalo k co nejvyšší výkonosti. Zaměstnanci by tak byli pracovitější, měli by více peněz, byli by spokojenější, měli by větší kupní sílu a tím oživovali ekonomiku.

Stát by byl bohatší, neboť by již nebyl závislý pouze na přiznaných daních soukromých podniků, nýbrž by měl většinu zisku z těch národních (státem spravovaných) podniků a tím pádem by si mohl dovolit dotovat infrastrukturu, zdravotnictví, školství, armádu a především sociální sektor. Peníze z národních podniků totiž nekončí v soukromých kapsách, nýbrž ve státní pokladně.

Článek je napsán tak, aby výhody národního hospodářství při správné motivaci pracujících pochopil i laik a je jasné, že by se muselo domyslet a dopilovat spousta detailů, ale podobný model byl v historii vyzkoušen a vysoce se osvědčil, dokud nebyl pozměněn Chruščovem a nestal se pouhým stínem toho, čím býval.

Ladislav Kašuka