Státní rozpočet skončil v roce 2018 s přebytkem 2,9 miliardy korun. Pominemeli strukturu rozpočtu, tedy zejména účely, na které byly veřejné prostředky vynaloženy (zde mohou být pochybnosti i zcela zásadní), a váhu těch či oněch faktorů, jež výsledek hospodaření ovlivnily, a soustředíme-li se na toto jediné číslo, nelze dosažený výsledek označit za špatnou zprávu pro české daňové poplatníky. Jistě, můžeme být zklamáni velikostí přebytku, ale čistě symbolicky už jen jeho existence je rozhodně dobrým znamením.

Hospodářská komora ČR měla jak k návrhům státního rozpočtu v minulých letech, tak k nedávno schválenému plánu pro rok letošní standardní výhradu, že by s ohledem na růstovou fázi hospodářského cyklu měl být již sestavován jako přebytkový. Popravdě řečeno, měřeno optikou zejména mezinárodních rizik, bylo by možné hájit existenci schodkového návrhu dokonce i v podmínkách stávající ekonomické konjunktury, muselo by to však být způsobeno buď masivními investicemi do nedostatečné infrastruktury, nebo mimořádnými náklady ve prospěch národní bezpečnosti (závazky vůči NATO a EU, mírnění důsledků rozsáhlé faktické migrace nebo třeba reakce na eskalaci napětí mezi Ruskem a jeho sousedy).

Dědictví po otcích

Na druhé straně pragmaticky nelze upřít racionalitu výhradě někdejšího ministra financí a dnešního premiéra, že pro daňové poplatníky i trhy není důležitý plán, ale až faktický výsledek veřejného hospodaření. Už ze své podstaty jsou plánem, jehož realizaci má stát pod kontrolou, pouze výdaje. U příjmové strany rozpočtu jde vždy jen o odhad daný obtížně předvídatelným součtem individuálních dispozic daňových poplatníků k plnění svých povinností nebo individuálně uvolňovaných prostředků z evropských fondů. Je proto samozřejmě lepší, když je vláda při vyčíslení příjmů zdrženlivější, ale i takový konzervativní přístup má své meze. Pokud totiž vláda reálně již při sestavování rozpočtu téměř jistě počítá s tím, že schodek bude menší nebo vůbec nebude, je předložení deficitního plánu pokrytectvím na úrovni morálního hazardu. Ostatně měkký „výrobní“ plán ani v podnikatelském prostředí nelze označovat za manažerskou přednost.

Stát nemá v zásadě jiné vlastní zdroje než ty, které násilím odebírá daňovým poplatníkům, nakonec i peníze z evropských fondů mají původ jen a jen v daních odvedených subjekty v jednotlivých členských zemích Unie. Stát si může půjčit na samotné výdaje nebo na refinancování dřívější půjčky, v konečném důsledku však jistinu půjčky i s úroky uhradí zase jen z vybraných daní. Formálně stojí před vládou dvojí možnost – buď výdaje pokryje rozpočtovými příjmy, tedy přiměřeně vysokými daněmi, anebo nepostačující příjmy doplní emisí dluhopisů. Lehkost, s jakou vlády přistupují k vydávání dluhopisů a přijímání půjček, může souviset s přebíráním firemních vzorů.

Dlouhodobá přítomnost cizích zdrojů totiž sama o sobě obchodní společnost, respektive firmu nediskvalifikuje. Půjčky umožňují žádaný pákový efekt. Levná nebo levně refinancovaná půjčka není a priori vnímána jako překážka podnikání, naopak. Účelem podnikání, respektive existence firmy, je dosažení zisku pro její jasně definované majitele. Novým majitelem nebo spolumajitelem zadlužené společnosti (sama zadluženost přitom nemusí odrazovat od nabytí vlastnického podílu) se stanete na základě volního, vědomého úkonu. Proti své vůli nemůžete takovou korporaci nebo podíl v ní třeba ani zdědit.

Stát se však od obchodní společnosti liší, představuje institucionalizované násilí, účelem státu rozhodně není generovat zisk. Daňovým poplatníkem, povinně se podílejícím na splácení veřejného dluhu, se stáváte bez svého aktivního přičinění, naopak – teprve abyste se z této povinnosti vyvázali, musíte podniknout volní, vědomý krok (a stanete se například daňovým rezidentem jiného státu). Povinnost uhradit schodky z rozpočtového hospodaření dnešních vlád neleží, obrazně řečeno, na jejich voličích, ba ani na voličích opozice, ale na dětech těch i oněch, aniž by sami potomci mohli jakkoliv ovlivnit účelnost a výši zděděných schodků v čase někdejšího výběru z kdysi předkládaných volebních programů nebo v době následné přípravy a schvalování rozpočtů realizujících tehdejší volební sliby.

Zdá se, že většinově jsou dnešní voliči s tímto přesunem placení do neurčitého budoucna srozuměni.

Zištný pohled dnešního českého daňového poplatníka má z krátkodobé i střednědobé perspektivy své opodstatnění, situace v daleko zadluženějších zemích než ČR nevede zatím k výrazným subjektivním obětem jejich obyvatel. Nakonec nejeden věřitel ochotně půjčí dlužníkovi třeba na deset let, když celkový úvěr nepřekračuje roční výši dlužníkových příjmů, zejména pokud dlužník v celé své dosavadní historii svým závazkům vždy dostál.

Taková je reálná kredibilita českého státu a renomé jeho dluhopisů. Svědomí většiny dnešních občanů je navíc chlácholeno vírou, že k faktickému vymáhání dluhu vůbec nedojde, že se budoucím vládám podaří uspořádat vztah s věřiteli tak, aby to příští generace nebolelo.

Nicméně dodržování základních lidských práv zahrnuje i respekt k právu na majetek, a tedy i právu věřitele na splacení půjčky.

Vyžaduje-li proto stát po svých občanech, aby své soukromoprávní závazky plnili, měl by jít sám příkladem a splácet veřejný dluh, jinak se vystavuje velkému morálnímu hazardu.

A tento svůj závazek stát přes veškeré možné výhrady loni skutečně plnil.

Ladislav Minčič

Zdroj: komora.cz