Společnost ve skutečnosti nestojí ani na jednotlivci ani na kolektivu. Společnost stojí na duálních vztazích, na dvojících neboli párech. Musíme v jejich rámci více myslet jeden na druhého a vzájemně se chránit. Každý jeden z nás. Musíme se tomu učit a skutečně to dokázat. Dokázat chránit druhé a být chráněn druhými. Budovat vzájemnou důvěru, nazírat na vlastní práva prizmatem povinnosti garantovat tatáž práva druhým, včetně otázky, zda mohu požívat práv, která sám nejsem schopen garantovat. Přitom platí, že abych mohl něco druhým garantovat nebo to s nimi sdílet, musím to sám také mít. Velmi rychle také při této vzájemně prospěšné činnosti v atmosféře vzájemné důvěry a podpory dokážeme identifikovat ty, kteří nás chránit prostě nechtějí nebo nám chtějí naopak ublížit a následně je nejrůznějším vhodným způsobem eliminovat.

Nepotřebujeme k tomu žádná rozhodnutí domácí nebo bruselské vrchnosti, které se zabývají systematicky tím, aby z nás učinily bezbranné stádo jdoucí na porážku. Je to jenom a jenom na každém z nás, komu věnujeme svoji důvěru a koho a co se rozhodneme bránit a chránit. Nikdo nám to nemůže odnikud nařizovat. Civilní obrana a ochrana má mnoho podob a než ji kolem sebe vybudujeme do rozměru a kvality, které si zaslouží legislativní nebo administrativní zásah či úpravu, uplyne relativně dlouhý čas.

Pokud by se nám takové vztahy vzájemné důvěry, podpory a ochrany ve společnosti podařilo vytvořit, je nabíledni, že takové společenství by nikdy nemohlo volit do svého vedení podobné kreatury, které nám předkládá partajní oligopol, ústavně chráněný pod krycím názvem „podstatná náležitost demokratického právního státu…“

Je čas navázat na neuvěřitelně bohatou a tvůrčí tradici českého spolkaření, tradičně eliminujícího černé pasažéry všeho druhu, a něco malého k němu přidat navíc. Uvědomění, že je i něco jiného než JÁ nebo MY… JÁ a TY nebo MY DVA…

Asi je to příliš jednoduché a určitě už jsem v očích vrchnosti, blábolící o složitosti a neuchopitelnosti tohoto světa, fašista nebo aspoň ten xenofob. Ale jestli měl v něčem pravdu profesor Parkinson, tak v tezi, že složitost přináší rozklad…