Zdálo se mi to absurdní, protože jsem měl pocit, že prezident vzniká v suverénní zemi daným ústavním procesem a je tím jaksi hotovo. Nepožaduje se nějaké uznání ze zahraničí, to je dáno obecným kontextem mezinárodně politických a diplomatických vztahů. Navíc vláda není v případě „uznávání“ prezidenta mezi ústavními orgány bezesporu na řadě jako první. Ale i kdyby šlo o uznání prezidentem nebo Parlamentem, tak je „uznávání“ poněkud sporné.

Umím si představit, že v důsledku určitého jednání nebo situace může země „X“ někoho „přestat uznávat“, protože má z nějakého důvodu více nebo méně oprávněný pocit, že by ji pokračování v „uznávání“ mohlo kompromitovat. Pak to v souladu se zdravým rozumem nebo alespoň ústavně konformním způsobem může projednat a zveřejnit, ale vládu by přitom měla nechat až na konec.

Ptal jsem se na názor několika lidí, jejichž teoretické praktické zahraničně politické, diplomatické i mezinárodně právní znalosti a zkušenosti jsou v porovnání s mými neporovnatelně větší. Celkem svorně se různými slovy shodli na tom, že toto je možné zejména z toho důvodu, že mezinárodní právo v zásadě přestalo existovat a světová politika se řídí právem silnějšího. Každý tedy může cokoliv, co mu jeho moc umožňuje. Pravda, chování a jednání se tedy opět měří délkou klacku.

Moje otázka byla také interpretována tak, že stojím na určité pozici, že se takto ptám účelově, že se mi uznání nelíbí jenom kvůli tomu, kdo byl uznán, a že mi prezident země „X“ vypálil rybník, když napsal kultivovaný podporující dopis té osobě ze země „Y“, kterou „uznala“ vláda země „X“ prezidentem. Nevypálil, naopak, byl jsem potěšen, že prezident země „X“ se v porovnání s vládou země „X“ zachoval jako „magister elegantiarum“. Udělal přesně to, co měl udělat, aby vyjádřil elegantně postoj své země k situaci v zemi „Y“. Vládu a její „uznání“ kohosi k tomu ostatně vůbec nepotřeboval…

Zklamalo mě, že vláda země „X“ se chová v rozporu s pravidly, zásadami i zdravým rozumem. Pořád tomu nerozumím, ale jedno vysvětlení takového postupu přece jenom mám. Celé by to dávalo smysl, kdyby některá ze zemí „X“ nebo „Y“, popřípadě obě zároveň, nebyly suverénní. To bychom potom mohli na straně země „Y“ potřebovat uznání jejího nesvéprávného ústavního procesu a osob, které tyto procesy nastolují. Na straně země „X“ bychom mohli prostě konstatovat, že dělá jenom to, co jí někdo s dlouhým klackem nařídí…

Ostatně, má v tom čerstvě stoletou praxi…

Ladislav Žák

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.