Připravila jsem si několik vět k mé kandidatuře.

Každý národ potřebuje znát své milníky i omyly. Jako pamětnice minulého režimu a jako vnučka účastníka odboje popraveného gestapem cítím, že je nutné zkoumat a analyzovat příčiny a způsoby likvidace svobody člověka, ať už se jedná o druhou republiku, protektorát anebo o období 1948 až 1989.

Dosavadní práci Ústavu, který se tímto ze zákona zabývá, znám převážně jen z veřejně dostupných zdrojů, a tyto informace jsou mnohdy rozporuplné. Signatáři otevřeného dopisu, ve kterém varovali Senát před mým zvolením do Rady tvrdí, že Ústav je v krizi. Krize je příležitost. Příležitost ke změně. To vyžaduje debatu, na kterou jsem připravená.

Od chvíle prezidentovy nominace jsem přemýšlela o tom, jaký přínosem pro Radu budu, pokud mě zvolíte. Když jsem si prostudovaly náplň práce jednotlivých oddělení, jako spisovatelku mě zaujal odbor publikační činnosti a oddělení výstav a vzdělávání. To je činnost, které rozumím nejen jako autorka a vysokoškolská pedagožka, ale i jako účastnice a organizátorka mnoha seminářů.

Mým celoživotním tématem je pražské jaro. Ve výročním roce 2008 jsem uspořádala a moderovala v Národní knihovně cyklus veřejných přednášek, v nichž vystupovali pamětníci a odborníci, a chronologicky jsme zmapovali vývoj od tzv. strahovských událostí, přes IV. sjezd spisovatelů až k invazi, k činu Jana Palacha a počátku normalizace. Celý cyklus natáček pro archiv štáb Českého rozhlasu. O Janu Palachovi jsem napsala dvě knihy. Ta první je dokumentární, kde spoluautorem byl novinář Jiří Lederer a vyšla pouze v samizdatu, tu druhou jsem zpracovala jako román, aby příběh mého nezapomenutelného vrstevníka přiblížila mladým čtenářům. V knížce se zabývám i vysočanským sjezdem, což je téma dnes poněkud opomíjené. Domnívám se, že neprávem.

Proč mladé lidi neinformovat o statečnosti tehdejších delegátů, kteří se napříč okupovanou republikou v noci sjeli do Prahy a organizovali odpor proti invazi, včetně celostátní generální stávky.

Étos pražského jara neskončil podpisem moskevských protokolů moskevských protokolů. Pokračoval listopadovou stávkou vysokoškoláků a i v normalizaci, kdy statisíce lidí sice neprošly kádrovými prověrkami, ale prošly zkouškovou pravda, když odmítly uznat invazi za přátelskou pomoc a raději se dali vyhodit z práce a šikanovat.

Étos pražského jara se nevztahoval jen na reformní komunisty, jak je dnes mnohdy zjednodušováno. Byla to univerzální hodnota. Mnoho rodin dodnes opatruje zažloutlé výtisky novin a časopisů z konce 60. let, v nichž publikovali později zakázaní autoři.

Každý národ potřebuje znát milníky, na které může být hrdý. A pražské jaro k nim také patří.

Pokud mi pracovníci ÚSTR ve svém dopise Senátu vytýkají větu z nějakého mého projevu, že pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního dialogu, jak zachránit svět, pak jsou asi příliš mladí na objektivní pohled. Zkoumat dějiny sine ira et studio, čili bez hněvu a zaujatosti, dokáže asi málokdo. Člověk není robot. I mně se zvedl žaludek, když jsem pro potřeby televizního pořadu o mém otci odtajňovala v Archivu bezpečnostních složek materiály operativy, včetně telefonních odposlechů, které měly sloužit k přípravě politického procesu s Janem Procházkou, protagonistou Pražského jara. Je prospěšné tyto estébácké metody zkoumat, analyzovat a zveřejňovat. Současně je ale nutné dávat je do souvislosti s tím, proč byly užívány a co, koho a jaké myšlenky měly dehonestovat.

Někdy mi připadá, že Pražské jaro je na indexu pořád. Kladu si otázku, proč.

Další téma, které si zaslouží zájem badatelů, je druhá republika. S normalizací ji spojuje statečnost některých a zbabělost dalších. Nevím, zda byla probádána a zanalyzována mediální štvanice na Karla Čapka. Každý národ potřebuje znát své milníky.

Pokud mě zvolíte za sedmého člena Rady, pokusím se iniciovat bádání na téma "Vliv médií na likvidaci demokratických režimů". A jsem si jista, že těch zanedbaných témat je celá řada.

To je zhruba vše, děkuji vám za vaši pozornost.