Tam vznikne obří terminál, který jednoduše nahradí podobná zařízení na ukrajinské hranici směrem do Evropy. S touto představou přišel respektovaný moskevský list Kommersant, specializující se na ekonomické problémy. Jak se zdá, tato vize skutečně není daleko od pravdy.

Pokud se podaří tento plán naplnit – a prezidenti Erdogan a Putin už toto pondělí podepsali smlouvu, podle níž plynovod nahrazující Jižní proud a vedoucí do Turecka, bude dodávat původních projektovaných 63 miliard kubíků ruského zemního plynu ročně. Odtud by si ho na vlastní náklady vybudovanými novými plynovody odebíraly ty země, které měl původně zásobovat Jižní proud.

Pokud by se podařilo tento plán realizovat, význam Turecka jakožto tranzitní země by významně vzrostl a pro Rusko by to bylo cynicky elegantní řešení ukrajinského problému: současná smlouva o dopravě ruského plynu přes Ukrajinu vyprší v roce 2020, nebyla by prodloužena, a evropské země, které takovou potřebu, by měly mezitím čas příslušné produktovody postavit.

Zástupce ředitele ruského Fondu národní energetické bezpečnosti Alexej Grivač k tomu říká: „Jisté politické síly v USA a EU se domnívaly, že blokováním výstavby Jižního proudu Gazprom donutí, aby dál využívaly ukrajinskou potrubní síť, ale ruské vedení dalo na srozuměnou, že na nic takového přistoupit nehodlá.“ A přesně tak to patrně bude.

Co k tomu dodat? Rusko se velmi často a velmi rádo brání představě svého „energetického klacku“, jímž přetáhne každého, kdo by chtěl hatit jeho plány. 

Nejnovější vývoj kolem zrušené výstavby plynovodu Jižní proud ale ukazuje, že dokud bude trvat současná závislost Evropy na ruském zemním plynu, bude tento klacek dál rozdávat rány.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.